Poslední mohykán (1947)

Poslední mohykán je výbornou československou komedií, která na tu dobu vyniká speciálními efekty. Místy bych ani v současné době nepoznal, že když jsou v záběru dva Marvanové, tak je to trik. Nezapomenutelná je tu i scéna s věšením obrazu a pasáž v blázinci je také dokonalá. Vlastně není, co bych tomuto filmu vytknul a musím uznat, že i v současné době působí jako celek skvěle.

Vynikajúca komédia s Jaroslavom Marvanom v hlavnej dvoj roli, ktoré obe zvládol na výbornú. Jeden z najlepších českých hercov tu stvárnil despotického otca priam bravúrne a som si istý, že nastavil zrkadlo nejednej hlave rodiny. Scénka na psychiatrii s usilovným krajčírom, či v cirkuse s krotiteľom levov, ale hlavne tá v ktorej sa rodina despotického otca nechtiac zverí svojmu pánovi, čo si o ňom naozaj myslí patria už navždy do zlatého fondu českej filmovej tvorby. Záverečná premena otca, ktorý si o sebe myslel len to najlepšie je priam dojemná a len potvrdzuje, že počas povojnového obdobia vznikali veľmi poučné a nadčasové filmy. 80%

Ať je výkon Jaroslava Marvana jakkoliv excelentní, jak se tu rozplývají všichni kolezi, na Posledního muže Hugo Haase nemá. Pro každého herce není snadné překonat takového velikána jako byl Haas a samozřejmě ani Marvanovi se to ani zdaleka nepodařilo. Proto jsem rád, že se remaky v naší kinematografii na rozdíl třeba od americké, dnes už i francouzské, neuplatnily. Byla by škoda devalvovat umění jinak skvělých herců.

Těžkotonážní typ veselohry, který dnes už nemůže obstát. Rozumím samozřejmě tomu, proč byl po válce právě takový námět potřeba a proč podobně bezelstný příběh braly davy v biografech útokem. Z dnešního pohledu jde ale jen a pouze o věčně remcajícího Marvana a rodinku poskakujících figurek, které mu jen poslušně nahrávají na nejomšelejší slovní smeče.

Trochu atypický domácí despota - chce všem rozkazovat, přitom respekt u ostatních nemá, a asi si jaksi nevšiml, že má děti už dávno dospělé. Chová se, jako by věděl vše nejlíp, neví však nic, a když má něco udělat, potřebuje k tomu deset lidí. Naivní jak malé děcko, srdce má dobré - rodina ho přes tu neustálou buzeraci miluje. Naštěstí pojali tvůrci Posledního mohykána jako komedii, jinak by z toho také mohlo být dost depresivní drama. Marvan v hlavni dvojroli exceluje, bohužel je ale ta jeho postava natolik otravná, až mi to první půlku filmu docela znechutilo. V některých scénách (např.cirkus) to vypadá, že trpí senilitou, i když samotnému Marvanovi tehdy bylo pouhých pětačryřicet. Režiséru Slavínskému jsem nakonec díky jako obvykle roztomilé atmosféře přecejen znovu sežral jeho časté pohádkové téma morouse, který se lusknutím prstů polepší. Další průzkum jeho filmografie už tedy nemám zapotřebí, spíš bych rád posoudil, jak si se stejnou látkou poradili již dříve mistr Frič s Haasem. I proto, že toto dílko očividně pasuje do První republiky, a v poválečné době působí tak zvláštně nepatřičně.