Ze soboty na neděli (1931)

Já samozřejmě rozumím zdejšímu hodnocení, k němuž se ale nepřipojím. Gustav Machatý natočil snímek, jež se absolutně vymykal tehdejším a i pozdějším zvyklostem natáčení. Kdybych to nepoznal na zvuku a obrazu a bral v potaz pouze jednotlivé scény a děj, klidně bych řekl, že snímek byl natočen v letech 60., protože svým pojetím se jim opravdu hodně přibližuje. Je to zcela jiný film i proto, že v těch ostatních nám nejsou dívky představovány jako ty, které chodí samy do klubů, seznamují se s cizími muži a nechávají za sebe platit, aby jim daly naději, že něco bude. Naopak, ženy, dívky byly většinou nevinné, decentní a maximálně daly i dostaly hubičku. Tady je všechno jinak. Jiřina Šejbalová dokonce představuje dívku hodně odvážnou. Nicméně samotné dialogy jsou chabé, opakující se. Vedle výborných scén jsou i hluché, zbytečně zdlouhavé. A to nemluvím o scénách jako takových. Vyprávění příběhu je tak prazvláštní. Kdy v jednu chvíli sledujeme něco, střih a jsme o kus dál a to mezitím si divák musí domyslet.

Scénář je viditelně nedotažený, ale zachraňuje ho Machatého typické poetické ladění a filmařské hrátky se skládáním prostoru z detailů a diegetického zvuku mimo rám. To první je příjemné na sledování a to druhé mě svojí geniální hravostí bavilo. Ačkoli se jedná o dnes už naprosto běžné postupy, v začátcích zvukového filmu byly možnosti experimentů se zvukem naprosto neomezené pro každého režiséra, tudíž i Ze soboty na neděli je v tomhle stále pozoruhodným a ačkoli své možnosti nevyužívá na maximum, tak ve většině scén rozhodně ano. A jelikož to je krátké, vystačí to. Ne ideálně, ale vystačí. A osobně mám rád filmy pocitovky o nočním potulováním městem, takže se mi to trefilo do nálady už jen těmito scénami. Slabé 4*

Mám problém docenit formální kvality filmu, které samy o sobě nevyniknou, pokud člověk nezná kontext ostatních děl doby a/nebo nedostane před projekcí uměnovědnou přednášku. Ani s ní bych si to ale moc neužil, protože bez ohledu na technickou inovativnost nebo jinakost tohoto díla mi přišel jeho děj nebetyčně blbý, a pokud je jednou z jeho hlavních devíz práce se zvukem v raném období zvukového filmu, ty ozvučené záběry na prostředí mi přišly občas až samoúčelné, jak se občas stává tvůrcům, kteří pro novotu a nadšení z nějaké technologie hledají způsob, jak jí do díla nacpat co nejvíc, a trochu to přepálí. Taky nejsem zrovna příznivcem tohoto stylu hudby, takže slyšet ukňouraný Slovník lásky pošesté už mi hodně lezlo krkem. Co se samotného námětu a děje týče, moc mě bavil začátek, kdy se Nany chová k pánům jako k užitečným blbcům a vodí si je na malíku ve stylu Sedmikrásek, a párkrát jsem se i upřímně pobavil (Pozvali mě do separé...), ale jakmile začne seznamování Máni a Karla, oči se mi jenom protáčely. Říkejte si, co chcete, ale ten děj JE červená knihovna. Lakonicky řečeno všichni chtějí šukat, ale musí dělat, že šukat nechtějí, aby se neřeklo. Jestli to bylo myšelno v nadsázce nebo naopak s plnou vážností, kdy doba neumožňovala vyšší explicitnost než záběr na kotník a občasné "ach", je vlastně jedno. V závěru jsem se smál znovu, ale tentokrát už jenom nad hloupostí a přepjatostí. Ze soboty na neděli tak pro mě má hodnotu hlavně dokumentární, protože mi přišlo zajímavé koukat se takhle (i se zvukem) na život lidí před skoro 100 lety.

Originální snímek, naprosto odlišný od soudobé produkce, u mě navozoval dojem filmu ze 60. let. Příběh je tu velmi jednoduchý - mladá dívka se jde bavit s mnohem společenštější kamarádkou, opije se, ale když ji chtějí vzít na hotel, uteče a skončí v hospodě. Tam se jí ujme mladý muž, u nějž přespí, a i pak se to odvíjí podle očekávání. To vše ale podtrhuje skvělá kamera, zajímavé záběry a dokonale plytké a absurdní dialogy, které jsou pronášené takřka bez emocí nebo mimo záběr.

Machatý předběhl svoji dobu o několik dekád. Geniální obrazotvůrce se s vervou pustil do socialně romantického dramatu a stvořil křehký filmový příběh. Zdůrazňuji to slovo filmový. Machatý používá zkratku, metaforu a dokáže mnohé situace popsat geniàlně připravenou mizanscénou. Za snad nejzdařilejší lze povaźovat Machatého opis sexu mezi hlavními hrdiny. Jednoduché, prosté i vkusné. Jsem definitivně přesvědčena, že musím vidět kompletní tvorbu tohoto neprávem poněkud opomíjeného prvorublikového génia.