Utopím si ho sám (1989)

Velice laciná televizní inscenace na téma opuštěného stáří, přátelství a zrady. Ať se herci snažili sebevíc, výsledkem je značně uspávající předvídatelná povídka, jejíž děj zdaleka nevydá na hodinu a půl.„Jednička odjakživa jezdila z Bílý hory do Vršovic, tak já nevim. Proč ji museli hnát jinam?! … -Vy jste veliká! -Já stojím na štaflích. … Že se nestydíte, pane Havlík! Ještě že je nebožka zpopelněná, že se nemůže v hrobě obracet!“

Jediné, co tomu trochu ubližuje, je laciná výprava a televizní formát. Ale komornímu příběhu a skvělému hereckému výkonu všech zúčastněných, to nijak zásadně nevadí. Krom Bródi a Kopejdy tu totiž hrají pochopení a porozumění, empatie, znalost lidských povah, smysl pro detail, dojetí i humor. Jak jinak, když u defilují jména jako Svěrák, Uhlíř, Filip... navíc v dobách, kdy nedělali politiku, ale umění. Vskutku krásné.

Už z první minuty filmu je jasný, že to bude lidský film, jak to umí jen Svěrák. Nějak ale pozapomenutý. A jsem rád i za to, že si tady ještě velice slušně zahrál Kopecký. Energii měl stejnou jako před 40 lety ve Švejkovi coby Feltkurát Katz. Zřejmě ale poslední výbuch před koncem. Pořád se mi tu drala na mysl neodbytná myšlenka, že člověk celý život může potlačovat něco z dětství, ale nakonec ho to stejně dožene. Škoda, že ten film je tak ponurý.

Poněkud dlouhý film na to, co se tam děje. Poučení vidím jednoznačně v tom, že když člověk žije nudný, přespříliš zodpovědný a ušlápnutý život na jednom místě a bez přátel, snadno naletí někomu, kdo mu ukáže, že život může mít i jiný extrém. Tramvaják Havlík na to ke své smůle přišel až v 69 letech.

**56** Zhlédnuto už vícekrát a asi se vždycky ráda podívám znovu a znovu. Konec zanechává smíšené pocity mezi zoufalstvím z naivity starého člověka a nadějí, že se třeba někdo i na stará kolena dokáže změnit, když potká správné lidi, je mu naznačen směr a dána šance... Krásný film. Mezi komedie bych to asi nezařadila, psychologie je převládajícím prvkem a vyloženě momentů k zasmání se moc nenajde... i když u tohoto snímku záleží na tom, co si v něm člověk chce najít. Jestli se pouze bavit životem a průpovídkami dvou stárnoucích lidí nebo přemýšlet a udělat si sondu do psychologie člověka. Velkým překvapením pro mne bylo, že scénář napsal Zdeněk Svěrák. Nevědět to, vůbec by mě to nenapadlo, tohle rozhodně není tvorba, kterou bych označila jako Svěrákovu typickou. V rámci jeho tvorby mne to tedy tím pádem svádí, abych tento snímek označila jako zásadní.