Příběh dušičkový (1964)

Príjemne staromilský film, ktorého prostú zápletku prezrádza podtitul "Kterak se paní Petronila Konopková choti svému Vavřincovi a krbu domácímu zpronevěřila". Príbeh samotný sa však hlavnému hrdinovi pánovi oficiálovi Konopkovi tak trochu skomplikuje. Produkcia nie je dramtická ani výpravná. To čo mu však dáva príjemnú farbu a chuť je samotný spôsob rozprávania a výborné herecké výkony. Jan Pivec stvárňuje rezervovaného staršieho pána, ktorý sa ocitne v ošemetnej situácii a ostatní herci sú mu dôstojnými partnermi. 75%

Úsměvná anekdota, z které František Filip vystavěl celovečerní formát a nebýt Pivcova ježíšmarjá, Medřické megery,  Havelkové dobromily, Kemrova fanfaróna a konečně i Marvanovy svíčkové, tak by to tak dobré nebylo. Ale ono právě bylo. Lehkým zklamáním byla jen Šejbalové věštkyně, tam jsem vzhledem k okolkům a utajování očekával jiné služby.

Což o to, František Filip, Jan Pivec, Jaroslav Marvan, Dana Medřická, Josef Kemr, Jiřina Šejbalová či Martin Růžek, nemluvě o dalších, ale to bych tu vypisoval pouze to, co je v obsazení výš, to je panečku kapela. Herecké výkony jsou parádní. Celá koncepce povídky vypovídá dost silně o tehdejších poměrech. Jak moc se lidé báli pomluv, ale též jak si mohla žena na muži vymoci soudně tučné výživné ačkoli on byl obětí. Jenže mě ten příběh celkově nesedl. Bral jsem to spíše jako konverzační setkání, byť na vysoké úrovni, legend českého filmu. Že takováto panička uteče s cirkusákem mi přijde trochu zvláštní. Zvláště v dané době, protože to se na cirkus a všechny kolem něj hledělo trochu s despektem. Naopak prvoplánově působilo spojení Vavřince Konopky se svou služebnou. Komický je pak fakt, že mu ji Jaroslav Marvan závidí. Mimochodem, v roce 64, v němž zde hrála Libuše Havelková těhotnou posluhu pana Konopky již slavila 40. narozeniny. Tuto herečku mám velmi rád, ale nemyslím, že by se na svou roli hodila.

"Pane oficiál, snad ne nějaká ouřední malverzace..", "asi se divějí, že jich inkomóduju v neděli..." aneb Josef Gruss ve svém živlu jako vrchní rada (Slonbidlo), ale taky pan vrchní oficiál Vavřinec (Lórenc) Konopka, vrchní revident Koláč a hlavně Petronila Konopková, rozená Slejšková. Herecký koncert pánů mistrů a hlavně Dany Medřické. 5* je málo.

Příběh dušičkový je sice filmem z roku 1964, jde ale v podstatě o film pro pamětníky z období první republiky. Černobílá kamera, dobové zasazení, herecké obsazení, mile naivní příběh, dialogy a vůbec celá atmosféra. Sice nejsem žádným extra velkým milovníkem filmů pro pamětníky, nicméně Příběh dušičkový se nám doma trefil do nálady a společně jsme se u něj pobavili. Zejména obsazení a herecké výkony ústřední dvojky nám sedly. Pan oficiál (Jan Pivec) a pan revident (Jaroslav Marvan) si krásně vypravují o svých starostech, navzájem si radí a rozumují, jak je to na světě s těma ženskýma těžké. Jejich životní pravdy nás několikrát rozesmály. Je třeba připustit ten lehce naivní přístup filmu a nehledat v tom nic s extra velkým přesahem, s napětím, či promyšleným příběhem. Zkrátka jde o takovou pohodovou komedii z minulých časů. Osobně bych měl jen jednu výtku. Pohledy a promluvy herců do kamery nemám rád, vždy mě to vytrhává z příběhu a přijde mi, že tvůrci z diváků dělají hlupáky a je jim potřeba něco přímo do očí vysvětlit. Je už jedno, jestli tak mluví Jan Pivec, Michael Caine (Alfie), Paul Newman (soudce Roy Bean), nebo někdo jiný. Každopádně v Příběhu dušičkovém pozitiva převažují a rád přihodím i slabší čtvrtou hvězdu.