Bohoušův syn (1975)

První film byla anekdota, kterou uslyšíte od skvělého hospodského vypravěče vtipů. Jeho pokračování vypadá jako, když se snažím tuto anekdotu někomu převyprávět, ale moc mi to nejde. Neumím ji podat, jak jsem slyšel v hospodě, nemám správnou intonaci a něco tam změním. Bohouš je skvěle vyprávěná anekdota a Bohoušův syn je jen dobrá televizní scénka.

K filmu "Bohoušúv syn" som sa dostal iba vďaka tomu, že som si ho všimol v biografii českého herca Vladimíra Menšíka. Dostal som chuť si pozrieť nejaký krátky, starší, televízny titul, v ktorom si zahral. Tak som sa do toho pustil. Vôbec som netušil, že to voľne nadväzuje na snímok "Bohouš", ktorý natočil režisér Petr Schulhoff v roku 1968. Ten som nevidel. Neviem, či to bolo práve týmto aspektom, že som sa pri sledovaní komédie "Bohoušúv syn" z roku 1975 moc nebavil. Vladimír Menšík exceloval a ostaní herci boli tiež dobrí, dokonca mi nevadil ani ten uslintaný bernardín. No ako celok to na mňa nezapôsobilo. S týmto stávkovým úletom ma pán režisér František Filip veru nepotešil. A navyše na mňa takáto socialistická nostalgia všeobecne nijak zvlášť nefunguje. **

Bohouš je zkrátka Bohouš a jen jeden. Pokračování Bohoušův syn už není tak zajímavé. A to navzdory tomu, že se v něm pohybují výborní herci. První díl měl neopakovatelnou atmosféru. Druhý díl naštěstí neleze podruhé do stejné řeky. I tak ale chybí humornější hlášky, kterých se to v prvním díle jen hemžilo. Vůbec samotná pomsta nedává smysl. Jiří Sovák se totiž chtěl vsadit sám od sebe a Vladimír Menšík rozhodně nepodváděl. I tak ale pořád dobří herci udělají i z prkotiny docela slušnou podívanou.

Na soustředěnou a precizní mikrokomedii navazuje po sedmi letech podstatně volnější, rozptýlený, rozbíhavý, ale také živější, ba živelnější snímek, který působí jako jedna velká improvizace. A protože v improvizacích tryská humor jedině z přirozenosti, z bytostné hravosti a radosti komunikovat a sdílet spolu to nejbeznadějnější i to nejšťastnější a právě zde se sešli ti praví, lze s úlevou říci, že se Pepa potatil.

Poněkud volné pokračováníBohoušepo několika letech, už ne čb, ale v barvě. Dialogy zde nejsou tak břitké a vůbec se děj díky málo razantnímu střihu táhne daleko více a nespěje k jednoznačnému vyvrcholení. A ten konec na nádraží? Pro mravní potrestání sázkaře Konvalinky asi nezbytné, ale z pohledu soudržnosti příběhu už jaksi nadbytečné. Slabší 3*. P.S.: hospoda V Živci nad Pískem vypadá prakticky stejně i po čtyřiceti letech a to - což mě překvapilo - včetně dřevěných laviček a stolků v přilehlém lese.