Hrdina má strach (1965)

Celkom dobrá socialistická satira schovávajúca sa za subtílnu filozofickú analýzu strachu hlavným hrdinom, ktorý rieši problém kto za to môže, že systém nefunguje. Tak trochu Hlava 22 alebo všetci robia tak ako treba, ale nejako to nevychádza a treba nájsť vinníka, čo zasa pripomínaVážení přátelé ano. Produkcia je dobrá. Nedramatizuje no pohráva sa s formou a ponecháva priestor hercom, ktorí ho výborne využívajú. Najmä Rudolf Hrusínský v hlavnej úlohe, ktorý sa okrem vynikajúceho stvárnenia hlavného hrdinu, priamo prihovára k divákom s komentármi Honzových myšlienok. 70%

Ako je to poukazovať na neschopnosť vedenia, o tom sa už kadekto presvedčil. V minulom režime aj dnes, strach je celkom oprávnený. Film rozobral podstatu mnohých strachov a v rámci novej vlny celkom zaujímavo. Značne k tomu prispel Rudolf Hrušínský aj svojimi vnútronými monológmi priamo v detaile na kameru. ––––Jak to bude, vemeš tu hubenou nebo tu voplácnou? – Když ta hubená je moc hubená, ta voplácaná je moc voplácaná. –––– Tebe jak člověk pusti na chvílinku z očí, tak hned provedeš nějaký hrdinství. – Je načase udělat u nás nukleární výbuch. –––– Co tady s nimi budu dělat? Já přeci potřebuji úplně JINÉ lidi.

Když je řeč o filmech pro pamětníky, tak mám v hlavě zaaretované rozmezí 1900-1950. Grotesky a na ně navazující éra prvorepublikových hvězd... i jejich postupné vyhasínání s nastupujícím komunismem. Přitom z logiky věci to nedává smysl...stárnu a se mnou se posouvá i hranice "pamětnictví". A také je velká chyba ignorovat českou kinematografii od roku 1950 do roku 1968. KroměFormana,Lipského,Papouškaa některých dalších budoucích hitmakerů, v tomto období tvořili i František Filip a Jaroslav Dietl. Komedie které jsem v režii Filipa zatím viděl, pojí především inteligentní humor pro přemýšlivé diváky, zcela odlišný od sentimentálních operetek třicátých let. Hlavní postavy jsou hutnější a realitě čelí se sympatickou naivitou...která ovšem neodráží jejích slabost, ale spíš pochroumanost doby(nebo nezachycení změn, které v poválečném Československu probíhaly). Vavřinec kdysi pracoval v továrně a jeho selský rozum mu stále nedovoluje příjmout bez výhrad administrativní a systémový bordel tehdejších úřadů. Tvůrci ho na pár okamžiků zbaví strachu, takže se najednou odpoutá od ostatních ovcí a pokouší se o změnu.Svým způsobem je to až Kafkovský motiv, ale zpracování je mnohem přímočařejší a srozumitelnější.Jistě to není film pro každého, resp. jde o satiru a pokud nevíte z čeho si utahuje, netušíte co bylo pro tu dobu příznačné a jaké chování bylo běžné...nedojde vám absurdita mnohých momentů. Vím jistě, že má osmnáctiletá dcera by se pekelně nudila. Že by naprosto neocenila účast nejlepších herců své doby ani skvěle napsaný scénář s dialogy, které jsou jako vysoustružené. Dost pravděpodobně bych i já před pětatřiceti lety kroutil hlavou, co je na tom vtipného. Ale dnes mi tento zázvorový bombónek přišel velmi k chuti. Má totiž i svou historickou hodnotu. Ukazuje, že se v tom tenkrát plácali všichni. Že si byrokracie žila vlastním životem, takže bojovat proti lidem nemělo smysl...všichni byli stejní, ovládaní vlastním strachem a vědomím, že pokus o změnu způsobu práce, může skončit změnou vašeho pracoviště.

„Jedině z Pána Boha mám strach, Jeníčku.“ „Ona má strach a je z toho šťasná.“ panu poslanci spadne brada. Poslanec pak začne porovnávat Pána Boha s náměstky. (to je ale záměrně špatný překlad Bible. Správně je: uctívat Pána Boha.) „Hofmánek to říkal. A často.“ „Jak je vidět, ne dost často.“  Sovák: „Nevíme dne ani hodiny.“ – to je citát z Bible: Matouš 25:13Bděte tedy, protože neznáte ani den, ani hodinu.22:03 – Prachař - skrytá ruka; 22:16 – potvrzení skryté ruky (z větší blízkosti); 23:38 – skrytá ruka do třetice (až do 23:55, tj. 17 vteřin!);  25:55 – démonický pohled Prachaře; 29:53 – Prachař – pyramida sign;  37:33, 37:37 – Pešek – merkel sign; 39:18 – Hrušínský – merkel sign; 45:14 – Hrušínský – převrácená pyramida;  „Je na čase udělat u nás menší nukleární výbuch.“ – strašení neexistujícím bubákem; sakrování; 1:02:30 – podání ruky Prach. – Hruš.

Jaroslav Dietl ve své divadelní hře „Nehoda“ pojal po generace typickou pracovněprávní vlastnost a tím je strach. Vlastnost, která je skutečně na každou dobu reálnější, než by si, kdo myslel. Ruku na srdce, kolik lidí se postaví za to správné a kolik lidí je, jak se jednoduše říká, mouchy sežerte si mě. Dietl se samozřejmě zaměřil na kancelářskou profesi vedoucího střediska, a to se vším všudy. Pro porovnání dané situace a řešení však neopomněl ani profesi dělnickou a vlastně i stejnou problematiku. Někde se něco postavilo a ono to spadlo. Zodpovědný člověk je potrestán, ale rozdílem je kdo. V kanceláři vedoucí kanceláře, v dělnické profesi ten, kdo to stavěl. No jo, ale co když je chyba úplně v něčem jiném? Má někdo odvahu se vzepřít a poukázat na chyby v systému? K tomu Dietl trefně použil i různé charaktery pracovníků. No, jak ale dnes víme, po politických událostech v roce 1968 to i tak vzalo za své. Snímek natočený na základě hry pod taktovkou režiséra Františka Filipa byl zakázaný. Kritika systému bylo prostě něco nepřijatelného. Obzvlášť po závěrečné scéně obrazně poukazující na fakt, že jsme jeden jako druhý, tudíž, že nikdo není neomylný a chybuje naprosto každý. Vyhazovem člověka s pracovního místa se tudíž nic nevyřeší. Celý příběh, byť zpracovává vážnou problematiku, je koncepčně pojat satirickou formou, a to hlavně takzvaným zcizovacím efektem. Ano, to jsou ty monology směrem k divákům. Dnes už tento prostředek divadelního i filmového vyjadřování bohužel nikdo nezná. Dává se tím jednoduše najevo, že příběh pouze vyobrazuje skutečnost, a nikoliv skutečnost samou. Plejáda vynikajících herců vzájemně si ve všem doplňujících, z nichž v hlavní roli opět předvedl svůj herecký um Rudolf Hrušínský. Své roli vždy dal takové kouzlo, že po divácké stránce si už místo něj nelze představit někoho jiného. Československá nová vlna šedesátých let a humornou formou kritika socialistické současnosti. Skvělý film plný hlášek a hlavně názorových přesvědčení, nad kterými není na škodu se zamyslet ani v dnešní době kapitalistické.