Světla v soumraku (2006)

Taký slabší Kaurismäki. Sociálna rovina kúsok ustúpila tej kriminálnej a chýbal povestný balans na rozmedzí starosti (sociálneho realizmu) a radosti (odľahčujúceho lakonického humoru). Nechýbajú však Akiho iné trademarky ako farebná štylizácia interiérov a kostýmov, retro rádio, živé vystúpenie, prístav (nádeje) či humanizmus na záver. PS: Femme fatale pripomenie Kim Novak z Vertiga (1958) a bonusom pre režisérových fanúšikov je cameo Kati Outinen v supermarkete za pokladňou.

SPOILERY Já nakonec těch slabých 5* dám. Nepřišlo mi to úplně dotažené, třeba v doznění osudu té blondýny, na které je vidět, že si něco uvědomuje nebo u samotného Koistinena, u kterého jsem nechápal, proč tu prodavačku u stánku tak dlouho ignoroval. Jinak mě to ale nadchlo. Koistinen je zoufale osamělý a dalo by se i říct, že světem nepochopený, jenže právě z toho svého zoufalství se rodí velká naivita, kvůli které přehlíží, že se na něj navlíkla jedna žena, blondýna, předstírající že ho miluje, ale ve skutečnosti ho jen chce využít pro krádež klenotů. Jemu dojde, že je něco špatné, ale pořád naivně věří, že ho ta blondýna skutečně miluje a že ho nějak zachrání, aby ho nezavřeli. Na tu svoji naivitu ale doplatí a jak moc byl mimo mu dojde až když je odsouzený na dva roky. Navíc se mezitím snaží rozjet vlastní podnikání, ale i v tom pohoří. Ona blondýna je taky zajímavě vykreslena - nejprve ho jen zneužívá, ale později jí dochází, že to asi není úplně správné, ale i přesto v tom pokračuje dál. Možná jí nakonec i něco došlo, ale bojí se zakročit, protože její manžel je mafián (nebo něco na ten způsob) a spíš ji jen využívá jako služku. A do toho je zde prodavačka u stánku, která ke Koistinenovi nejspíš něco cítí, ale on k ní ne. A až v závěru Koistinenovi dojde, že právě ona byla ta, které mu na něm záleželo. Vlastně i ta scéna se psem tam není zbytečně, protože ten černošský kluk - na kolik je jeho postava nevyužita - svým způsobem Koistinenovi dost pomůže. A ačkoli je to po celý film dost pochmurné, aspoň nějaký ždibec naděje v tom závěru je. Je to psychologické? Rozhodně. Ať už vám je Koistinen sympatický nebo ne, vykreslený je dost slušně. Navíc to má rozumnou délku a je to - jako u Kaiurismäkiho skoro vždycky - skvěle a podmanivě natočené a i skvěle zahrané, na kolik se to nemusí dát, ale ony ty "bezemoční" výrazy mají svůj účel a neříkají zrovna málo. Každopádně se mi potvrdilo, že Světla v soumraku jsou nejspíš poslední Kaurismäkiho povedený film, protože pak zblbnul a začal točit "feel-good" agitky. A zároveň jsem tímhle filmem zakončil jeho filmografii, a o to víc jsem rád, že takhle dobře. Jeho vrchol to není, na Mraky odtáhly, Děvče ze sirkárny a Muže bez minulosti to nemá, ale i tak se to podle mě dost povedlo, až na ty nedotaženosti. Slabých 5*

Nemôžem povedať, že by som súhlasil s konaním tohto akéhosi antihrdiny, no opäť tu je raz pekný príklad perfektnej réžie zameranej na psychológiu hlavnej postavy. Nočný ochrankár Koistinen vás veľmi rýchlo opantá a v závere ho dokonca má chuť človek aj poľutovať. Nie všetky scény síce zaujali, ale na nadpriemer to určite stačí.75/100

Musím se přiznat, že Janne Hyytiäinen se mi v roli nočního hlídače Koistinena moc líbil a dokázal ve mně probudit spoustu různých emocí, ze začátku bych mu dala korunu, jak mi ho bylo líto, pak bych mu nejspíš vlepila pohlavek, aby se už probral a v závěru jsem měla sto chutí ho obejmout a říct mu, že zas bude dobře...

Sice není můj nejoblíbenější a rozhodně není Kaurismäkiho nejlepší, ale přesto mám pro tenhle film slabost. Snad nikde jinde na mě jeho minimalistická režie a schématický herecký projev nepůsobily tak, jako tady. Pochopitelně na tom má velký podíl postava Koistinena. Jeho charakter je široce roztažený mezi ztraceného člověka s velkým srdcem a ještě většími sny, a do sebe zahleděného zoufalce, který celý život lže sám sobě a nehodlá s tím nikdy přestat. Lehce se dostává do problémů, těžko se z nich dostává. Nechápe svět a svět nerozumí jemu. A je skálopevně přesvědčený, že nic z toho co se mu stane, není jeho vina. Držet palce někomu takovém chce kus přemáhání a ještě větší porci tolerance. A stejně to nejspíš vzdáte daleko před závěrečnými titulky. Janne Hyytiäinen zahrál téměř beze slov, ovšem bravurně.