Rigoletto (1982)

Príbeh Rigoletta je takmer antickou drámou zhýralosti, lásky a pomsty. Žiaľ schematicky nahodený dej bez širšieho rámca necháva priestor množstvu logických dier. Situáciu komplikuje zameniteľnosť postáv Gildy s Monteroneho dcérou a niekoľko výrazových scén, ktoré mätú diváka. Giuseppe Verdi sem naviac vložil niekoľko lyrických scén, ktoré dej nikam neposúvajú a sú len speváckou exhibíciou. Nezachráni to ani inak kvalitná produkcia s veľkolepými interiérmi či nádhernými benátskymi exteriérmi. Hereckému a speváckemu obsadeniu nemožno nič vyčítať. Luciano Pavarotti, Edita Gruberová so zbytkom hercov totiž zvláda svoje umenie bezchybne.

"Akosavolá?" "Chcešpoznaťajmojemeno?OnjeZločinajasomTrest!"Skvelá adaptácia jednej z najslávnejších opier s množstvom krásnych melodických árií, vrátane nádhernej "Bella figlia dell'amore", ktorú osobne považujem za jednu z najúžasnejších operných árií vôbec. Má veľmi pôsobivé dramatické stvárnenie i veľmi peknú výpravu, pričom ide, podobne ako aj v prípadeCarmen (1984)(obe adaptácie majú, mimochodom, spoločného aj kameramana Pasqualina De Santisa), o jednu z nemnohých kvalitných adaptácií situovaných mimo divadla, do reálneho prostredia (v tomto prípade to sú rôzne lokality severného Talianska, ako sú mestá Parma, Cremona a Mantova). Kľúčové pre toto spracovanie je, samozrejme, silné spevácke obsadenie, hlavne pokiaľ ide o "božského" Luciana Pavarottiho (vojvoda z Mantovy) a rovnako skvelú  Editu Gruberovú (Gilda) s krásnym, vysoko postaveným hlasom, s ktorým sa aj v najvyšších polohách pohybuje s ohromnou ľahkosťou. Veľmi dobrý výkon podáva i Ingvar Wixell v hlavnej role Rigoletta."Zabiťhrbáča?Ktorýčerttitovnukol?Somsnáďlotor?Alebobandita?"

Klasická tragédie Victora HugaKrál se baví (Le Roi s'amuse)odehrávající se v 16. století za časů francouzského krále Františka I. byla v době svého vzniku na 50 let zakázána (1832-1882). Snad i proto se látka stala velmi lákavou pro další adaptace, takto v roce 1851 měla premiéru operní verze přenesená do italské Mantovy mezi nižší šlechtu pod názvemRigoletto. Přičemž oba směry, původní tragédie i novější opera mají vlastní adaptační tradici posléze také ve filmu, rozhlase i televizi. A v této filmové opeře se setkáváme hned s dalším fenoménem, kdy v jedné z nejslavnějších Verdiho oper vůbec můžeme sledovat vedle sebe v detailu Pavarottiho a Gruberovou. Tempo vyprávění je svěží, kostýmy opulentní a árieLa donna è mobileje dostatečně zdobná a zesílená tak, aby podtrhla celkový dojem velkolepého zážitku.

Rigoletto je jedna z nejnádhernějších opěr jak hudebně, tak jako předlohou. Tady byla předlohou zakazována hra od francouzského dramatika Viktora Huga: Král se baví. Taky opera byla zakázaná a libreto muselo být předěláno, respektive postava krále musela být přejmenován z krále na bezejmenného vévodu z Mantovy. Tady bych ráda upozornila na nesrovnalost v obsahu, není úplně pravda, že by Rigoletto vévodu z Mantovy nenáviděl, ne v začátku, protože Rigoletto byl ve skutečnosti šašek na jeho dvoře, čili vévoda z Mantovy ho "živil". Taky byl Rigoletto nenáviděn proto, že měl docela odporněj charakter, dohazoval do postele vévodovi manželky a dcery ostatních šlechticú. Taky není pravda, že vévoda unesl dceru Rigoletta, unesli jí právě ostatní dvořané jako mstu a předali vévodu aby ji "zprznil". A vévoda věrný svému charakteru jí opravdu zprznil. Až tady začíná Rigoletto vévodu (který okamžitě jak Gildu "dostal" se z lásky k ní vyléčil a už na ní prděl) nenávidět a myslí už jenom na pomstu. Přesto na dceru nezanevřel, pořád je to to nejdražší v jeho životě a to je to co podle mně dělá příběh tak krásny. Ta sila otcovy lásky, taky jak to nakonec dopadne a taky ta bolest. Rigoletto je jediná z opěr u které sem řvala když Gilda umírala.  Ne pro Gildu ale pro tu bolest Rigoletta. Odporný a hnusný jak fyzicky, tak mentálně, Rigoletto, je zde nakonec právě sympatický charakter, teda aspoň ja jej tak vidím, žejo. Provedení opery: Jako paní Gruberová je famózní, je hezká,  je mladá, je štíhlá. Když vezmu kolikrát sem viděla v pozici atraktivních mladých hrdinek, obstarožní ošklivá tělesa, tohle je ňami-ňami. Wixell je skvělej Rigoletto, Pavarotti nenase*e nikdy a já bych zde ještě vyzdvihla Furlanetta coby Sparafucilla (nájemný vrah), který nikdy neodvedl B-čkovou práci, aspoň co sem jej viděla já (A že sem jeho fanoušek). Za mne krásnej kousek a zaslouží 5 hvězd.

S filmovymi verzemi oper je to osidne--na jednu stranu nabizeji bohatsi vizualni podivanou prekracujici hranici divadelnich prken (v tomto pripade je obzvlast pusobiva plavba na rece ve tretim dejstvi), na stranu druhou casto spolehaji na ponekud trapne zirani hercu primo do kamery. Filmovy Rigoletto je navic znacne odpudivy a vulgarni, jeho postavy az absurdne slizke. Tim padem nelze citit moc sympatii k Rigolettovi a predevsim Pavarottiho Vevoda neni herecky presvedcivy, nebot je za slizouna po celou dobu (cimz jeho odhaleni v zaverecnem dejstvi ztraci na pusobivosti). Idealni neni ani zvukova kvalita, orchestr je prilis upozadeny a zpev, obzvlast Pavarottiho, je misty na hranici kriku. Vysledek je tak sice slusny, ale idealni zpracovani Rigoletta hledejte jinde.