Touha Veroniky Vossové (1982)

Môj prvý Fassbinder. Čo ma ihneď vtiahlo do filmu a zaujalo bol Fassbinderov štýl. Jeho použitie čiernobielej kamery je dokonalé: temné odtiene čiernej v kontraste s jasnou bielou (paradoxne v ordinácii). Každá scéna prináša niečo vizuálne zaujímavé: blikajúce svetlá, efektné pohrávanie sa so svetlom a tieňmi, opakujúce sa motívy, kalkulované pohyby kamery atď. Všetko je tu precízne a premyslené. Esteticky nejde o paródiu alebo pastiš, ale o efektívne navodenie doby, v ktorej sa film odohráva. Fassbinder filmuje so sebavedomím a vytvára nezabudnuteľný vizuálny skvost. Prvých pár scén navodí mysterióznu atmosféru. Prečo sa Veronika správa, tak ako sa správa? Na jej povahe je vidieť istý vplyv slávy, resp. minulej slávy, ale v priebehu filmu sa odhaľuje čosi temnejšie. V istom bode film stratí tento mysteriózny faktor, ako pre diváka, tak aj pre hlavnú mužskú postavu (Robert Krohn), a v tomto bode sa dostaví fatalizmus. Fassbinder nechodí okolo horúcej kaše a s neochvejnou istotou vedie film do tragického záveru. Bez ohľadu na to, čo robia ostatné postavy, film sa neúprosne rúti k predvídateľnému koncu. Je to ako pozerať na autonehodu v spomalenom zábere. Napriek tejto nevyhnutnosti a temnote, atmosféra nie je monotónna. Tónovo ide o komplexnejší film, vďaka poetickosti a zdravej dávke (čierneho) humoru. Podobne ako v iných Fassbinderových filmoch, ktoré som videl, nikto nie je nevinný a každá postava má chyby. Veronika je spoluzodpovedná za svoje ťažkosti, má šance zmeniť svoju situáciu, ale nič neurobí. Kto je obeť a kto je viktimizátor? Na to sa Fassbinder rád pýta a nedáva žiadne jasné odpovede. Zabudnutie a modifikácia minulosti sú dôležité témy. Zabúdanie národu ako celku, zabúdanie jednotlivcov. Veronika v mnohých kľúčových momentoch filmu klame, aby sa zbavila minulosti, s ktorou sa nechce vyrovnať. Starý pár, ktorý prežil Treblinku, sa snaží zabudnúť na svoje utrpenie a bolesť. Robert, ktorý musí zabudnúť na Veroniku a vo svojej snahe zlyháva atď. Fassbinder diagnostikuje povojnové Nemecko, kolektívnu a individuálnu amnéziu a vykresľuje nástup kapitalizmu. Ľudia zabúdajú, vymazávajú a prechádzajú na spoločensky prijateľnejšie vykorisťovanie ľudí. Temná, zvláštna, snová, znepokojivá melodráma zmixovaná s investigatívnym thrillerom: Veronika Voss exceluje ako portrét márneho odporu proti skorumpovanému aparátu a bezohľadnému vykorisťovaniu.

Kdybych dosud neviděl žádný undergroundový / artový film, natočený navzdory době vzniku schválně černobíle, případně bych znal jen minimum filmů tematizujících filmové zákulisí, možná by mi to, co nabízíTouha Veroniky Vossové, i plně postačilo k nadšení. Audiovizuální stránka je zde přímo luxusní, jak propracovaným černobílým vizuálem, snad ve všech scénách se lesknoucím promyšleným nasvícením a vyladěnými kompozicemi kulis a postav, tak v rámci práce se zvukem a bohatým hudebním podkresem. Jenže tenhle aspekt mi k nadšení vystačil první třetinu a později už jen u pár vybraných scén, neboť z obsahové roviny zbylo až protikladně neivnenční povrchní proplouvání více tématy (stárnutí herecké hvězdy, filmařské prostředí, nacistická minulost, drogová závislost atd.), kterým by se film mohl poctivě hlouběji věnovat a ve zvoleném námětu je propojit, jenže některé z nich tu působí spíše jako nahodilý zpestřující doplněk, když se tu s nimi pracuje tak zoufale málo. Možná není fér vyčítat Fassbinderovi, že portrétem herečky snažící se přes svůj stav za zenitem za každou cenu znovu hrát značně vykrádáSunset Boulevard, když svůj film záměrně točil jako přiznanou variaci s poctou zmíněnému Wilderovu počinu, bohužel ke kvalitám minimálně v rámci scénáře se mu ani trochu vzdáleně nepřibližuje a mnohé herecké výkony působí na mě asi tak odtažitě studeně jako to prostředí nemocnice plné dlouhých chodeb a prázdných bílých zdí. Potěšil mě svou účastí Armin Mueller-Stahl ve vedlejší roli scenáristy a ikonická scéna Veroniky s její pěveckým číslem film také osvěžila, ale ve vztahu k celku pořád málo na výraznější povýšení mého dojmu z dalšího filmu s neskonalým vítězstvím formy nad obsahem.[60%]

Jestliže herečka hraje ženu, která se chce líbit nějakému muži, pak se snaží být všemi ženami tohoto světa. K tomu potřebuje hudbu a světlo... A šnaps.Fassbinderův vhled do ženských postav, který osvědčil zde stejně jako v předcházejících studiích (Martha,V roce se třinácti úplňky,Lili Marleen), nanejvýš adekvátně zrcadlí rozpory (odpusťte) objektu, když balancuje na ostří obdivu a misogynství. Navíc v kulisách černobílé krásy a v doprovodu nasládlých německých šlágrů.

Je to v mnoha komentářích, je to dokonce i v zajímavostech, ale já to předem nevěděl, napadlo mě to při sledování a až teď jsem zjistil, že k tomu dospělo i spousta dalších, takže se budu muset opičit - tohle je prostě Sunset Boulevard podle Fassbindera. A já ho teda nechci soudit, když je tohle druhý film, který jsem od něj viděl, ale osobně mi přijde, že jsem v něm Fassbindera moc nepoznával, resp. toho Fassbindera, který natočil Proč posedl amok pana R. Ano, s formou si vyhrál zajímavě a styl německých filmů z éry 30.-40. let to určitě připomene (byť s určitou vykonstruovaností být víc z třicátých let než filmy z z třicátých let), včetně střihů (prolínaček), úhlů kamery nebo prací se světlem. Zaujalo mě i to, jak je prostředí nemocnice ukázané jako strašně chladné a plné mdlé bílé, ze které by se jeden časem i zbláznil (byť teda tohle je zrovna něco, co mě nadchlo zpočátku a pak spíš jen nudilo, i když to tam svůj smysl mělo). Ale obsah je takový nijaký a moc obyčejný. Psychologie skoro žádná, téma nacismu, vyhořelosti a zoufalství jsou jen tak lehce naťuknuté a chybí tomu cokoli silnějšího, co by z toho udělalo nezapomenutelný, nebo aspoň zapamatováníhodný zážitek. U Pana R. jsem nějaký dopad a sílu cítil i přes tu všudypřítomnou chladnost, protože má svůj smysl, někam vede a prostě funguje tak jak má, podobně jako v Handkeho prvních filmech. Ale tady se Fassbinder tak moc opájel formou, až zapomněl na to ostatní a podstatné. Bohužel to pak nefunguje jak má a Touhu Veroniky Vossové nedokážu stručně označit jinak, než tím výstižným anglickým citoslovcem "Meh". Byť uznávám, že to své (hlavně teď filmařské) kvality má. Slabé 3*

Štylizovaný noir film silne inšpirovaný smutným príbehom slávnej nemeckej herečky Sybille Schmitz. Jej podlomená duša podľahla depresiám, závislosti a tá jej vzala život. Bludný kruh, z ktorého sa nedokázala vymaniť, okolnosti jej smrti v nemocnici a záhadnej liečby sú podkladom pre silný scenár. Vizuál pôsobí ako z 20-30tych rokov a na filme ma asi najviac fascinuje. Biela žiari, lesk oslepuje zrak a čierna má tie najtmavšie odtiene. Zvláštne pôsobí aj čudná citová nezainteresovanosť postáv. Láska, ktorá rýchlo vzplanie, no z plátna ju necítiť, rovnako ako po smrti slávnej divy ide život ďalej...akoby jej list na rozlúčku so slovami: "Nikomu nechýbam" aj vystihol kvalitu jej citových väzieb.