Matka Johana od Andělů (1961)

Príbeh, ktorý odsýpa podľa mňa až príliš rýchlo. Koniec vyznie ako odseknutá ruka. Každopádne výkonLucyny Winnickejvyčnieva nad ostatných a celé to ťahá vyššie. Zobrazenie kláštora ako bezútešného miesta v "púšti", kde nič nie je prispieva k atmosfére. Viem si predstaviť postupné odkrývanie príbehu a trošku epickejšie finále.

První půlka mě naprosto odrovnala. Filmů s tak perfektní filmařskou stránkou, která má každý záběr detailně promyšlený, se skutečně moc nevidí - a filmů s tak neskutečně podmanivou atmosférou, u které jsem hltal každou vteřinu, už vůbec ne. V tomhle mě Matka Johana od Andělů (jako ten film, ne ta žena, holky posedlé ďáblem mě skutečně neberou ať vypadají jakkoli :D) skutečně dostala a doufal jsem, že si tohle moje nadšení udrží až do konce. Jenže ačkoli perfektní filmařská stránka (včetně promyšlené a poutavé práce se světlem a stíny) zde zůstala až do konce, atmosféra v druhé půlce začínala krapet ochabovat a hlavně - a to je to nejhorší - celý ten film začal být jaksi... schizofrenní. Myslím v tom, kam se vyvíjela myšlenka filmu. On se totiž dá vykládat (minimálně) dvěma dost odlišnými způsoby, přičemž oba se vším co se tam stalo dávají perfektní smysl. Jenže těžko potom říct, jak to tedy Kawalerowicz myslel. SPOILERY Buď tam tedy mezi jeptiškami žádný ďábel nebyl, protože byl pouze paralelou pro svobodu, osvobození se od hodně omezujících okovů křesťanství a nějaký skutečný ďábel byl pouze v tom knězi, který všem právě všem tu svobodu chtěl brát (což je fakt hodně divně podané poselství), nebo Matka Johana skutečně byla posedlá, ovlivňovala tak ostatní jeptišky a celé okolí (čemuž by odpovídalo divné chování všech ostatních postav i to prapodivně pusté prostředí okolo kláštera, až jsem si při tom vzpomněl na Posetitele muzeja) a jediný, kdo měl šanci tomu zabránit, byl ten nově příchozí kněz, který pak její utrpení a posedlost vzal na sebe, aby ji (a všechny ostatní) osvobodil a Matku Johanu učinil "svatou". A jak ukazuje poslední záběr, skutečně se mu to povedlo, jen on bude věčně trpět. KONEC SPOILERŮ. Fakt ale těžko říct, jaká varianta je správná, víc by se mi líbila ta druhá a kdybych zjistil, že to bylo skutečně takhle, klidně bych tu čtvrtou hvězdu přidal, ale zase se mi ji nechce dávat napevno, protože může být správně varianta první a ta se mi moc nelíbí. Ono v té druhé půlce je to vůbec divně vedené, hromada postav je jen křoví se kterým se bohužel vůbec nepracuje (třeba ti čtyři kněží) a nějaké události se stanou zničehonic, úplnou náhodou a co k nim vedlo zde prostě chybí. Navíc místo aby začal být skutečně filozofický, začne složitým způsobem podávat jednoduché myšlenky, které ale prostě zůstanou jen jednoduché, ať budou podané jakkoli. Právě tohle všechno mi na filmu dost vadí a mám problém kvůli tomu tu čtvrtou hvězdičku dát, ačkoli za precizní filmařskou stránku, atmosféru a několik psycho scén bych ji nahned dal. Ještě si to rozmyslím, ale zatím svých 3,5* zaokrouhluji dolů především kvůli nejasnému vyznění. Ono je vlastně znát i ze zdejších komentářů, protože tu skoro každý tu hlavní myšlenku pochopil jinak... Silné 3*

Škoda, že sa film nenatočil tak o 15 rokov neskôr, pretože téma je svojou dobou trochu priškripnutá. Démonom posadnuté mníšky sú vykreselné iba tak, že majú jednoduchý sarkastický úškleb tváre a tancujú. O nahote, prípadne orgiách sa divákovi môže iba ak snívať a sú len slovne spomenuté. Nevyzerá to vonkoncom vierohodne. Atmosféra filmu nie je zlá, teda občas, občas zasa nudí. Záver patrí medzi tie lepšie časti deja. Škoda naivnosti alebo nevedomosti, že démon môže prebývať iba v jednom tele, z jedného tela prechádzať na druhé. Z hororom to iba koketuje a skôr by som film zaradil medzi mysteriózne drámy.

Klášter kdesi v pustině a u něho hostinec. Děj začíná příjezdem mladého kněze, který se má pokusit z místních jeptišek vyhnat ďábly. Posedlá má být hlavně matka představená, ale ostatní jeptišky s ní sekundují. Všechny pokusy vyhnat zlého ducha z osazenstva místního kláštera byly zatím marné. Mladý kněz se velmi poctivě snaží věnovat se výmítání a nehledět více do hlubokých očí matky představené. Je to však velmi těžký úkol.

Jeden z mnohých európskych art titulov 60rokov, ktorý rieši otázky askézy a odopierania si základných fyzických predispozícií človeka. Kawalerowicz štruktúru diela poňal v konfrontačných líniách a v minimalistických obrazoch. Niekedy sú kajúcne spovede uskutočňované medzi diverzifikovanými osobnosťami (sestra, kňaz), niekedy ide o vnútorný monológ s diablom vo vlastnom tele a niekedy prosto pričlenením mníšky k jednoduchosti a zvodnosti, ktoré v 17. storočí neboli akceptovateľné. Celkovo ma však rukopis natoľko nezaujal, aj keď dobre odpružil zložitosť fanatizmu a posadnutosť človeka diabolskými myšlienkami.