Hnus (1965)

Hnus hrá na psychológiu a ukazuje prepad do šialenstva jednej samotárskej ženy i jej strach z mužov a sexuality zapríčinený zneužívaním z mladosti. Jeden byt, pár postáv a postupné hlbšie a hlbšie ponáranie sa do seba, sveta halucinácií, paranoje a schizofrénie. Chápem čo chcel Polanski docieliť, ale na mňa to nefungovalo, podobne akoRosemaryino dieťa. Príliš pomalé, jednoduché, väčšina scén je v štýle: hl. hrdinka čumí do blba alebo sa premáva s prázdnym výrazom v tvári po byte a čuduje sa úplne bežným veciam, no a ako u väčšiny artových filmov, som odrátaval čas do konca, resp. momentu kedy sa konečne niečo začne diať. 1* navyše za posledných 15 minút s aspoň trochou akcie. 25%

Reziserovi Romanovi Polanskemu sa podarilo natocit fakt vynikajucu psychologicku dramu/horor,az sa cudujem,ze som to videl az teraz,film zobrazuje postupny a totalny rozpad osobnosti,cele je to depresivne,smutne,sialene,chladne,znepokojive,pri pohlade na herecku Catherine Deneuve si poviete,ze ona to nehra,ono je to skutocne,ale fakt,jej herecky vykon je brilantny,uz len tie jej oci vas presvedcia a vlastne aj vdaka nej udelujem jednoznacne najvyssie hodnotenie...:⁠-⁠)

Cely film by se dal shodit ze stolu vetou: "Bitches be crazy!" Ale nastesti je to jeden z tech filmu, ktery udela posledni zaber a pak muze clovek retrospektivne premyslet nad tim co videl a v novem kontextu. Z volne "bytove" trilogie jsem tenhle videl jako posledni a je hezke videt kam az to reziser stejnymi postupy dotahl, tzn. od relativne civilniho po totalne sileneho.

Takové pěkné Polanskiho stylistické cvičení na ´Rosemary má děťátko´. Asi bych to nepouštěl uzavřeným, introvertním a psychicky vyšinutým slečnám, protože by po shlédnutí mohly sáhnout po nějakých lécích, ale přesně tuhle hereckou polohu Catherine trefila skvěle. Nemusela moc hrát a zapojovat mimické svalstvo, stačí jeden prázdný, netečný výraz po celou dobu a vy jí to věříte. Tohle je krásná ukázka toho, jak lze „z pouhého prdu udělat kuličku“, jak říkávala moje babička. Na malé ploše převážně jednoho bytu a jednoho kosmetického salónu Polanski rozehrál režijní koncert za pomocí důmyslné kamery a přesně načasovaného sledu scén. Poslední půlhodina je jeden psycho výjev za druhým, nepříjemný na sledování, ale o to více fascinující. Oproti skvělému debutovému ´Noži ve vodě´ úplný opak – ten byl sice taky psychologickou hříčkou na malé ploše jednoho člunu, ale překypoval energií, kdežto ´Repulsion´ je chladný, do sebe uzavřený, deprimující bizár, přesně jako duševní nastavení jeho protagonistky.

Nefunkční film. Nebavil, nevyděsil, neznechutil ani nenapínal. Takhle vypadá tvůrčí neschopnost, ale s Polanskim to jinak nebylo tak zlé, protože některé jeho filmy jsou dobré.      Prvních 45 minut se skoro nic neděje. Já si u nějakých filmů stěžuji, že jsou uspěchané - že nedávají prostor dýchat, ale některé filmy jakoby nedělali nic jiného než dýchaly. Během té doby se toho dozvíme tolik, co bych bylo možno vylíčit v 15 minutách a ještě k tomu podmanivěji. Zjistíme, že jedna sestra má milence, kterého její uzavřená sestra (protagonistka) nepřijímá. O tuto labilní sestru stojí jistý hezoun, který se na ní z nějakého neznámého důvodu upne, ačkoliv ona mu neprojeví žádnou náklonost. Film nám později řekne, že hezoun se do ní zamiloval a proto jí vyrazil dveře od bytu a vtrhl dovnitř, aby se jí vyznal. Zdá se to však scénáristicky přestřelené. hezoun nepůsobil tak labilně. Spíš bych pochopil, kdyby o ní měl strach, protože k tomu důvody byly. Protagonistka je sice nádherná ženská, ale celou dobu se tváří jako hromádka neštěstí. Né, že by k tomu hezká žena neměla důvod. I krásky mohou být psychicky nemocné. Jde však o to, žeCatherine Deneuvenení v roli přesvědčivá. Snaží se tvářit nepřítomně a nešťastně, ale působí to poněkud strnule a nepřirozeně, což je problém, protože to na ní dost stojí. Obávám se, že to byl nešťastný casting. Autor chtěl nejspíš i tematizovat obavy žen z mužů, kteří na ženy tlačí, nárokují si je či se jich zmocní bez dovolení, ale myslí že i to mělo být více akcentováno, pokud mentální stav protagonistky je důsledkem mužského chování, jakože se zdá, že ano. Poslední záběr na fotografii z dětství nejspíš naznačuje, že jí otec zneužil. Každopádně když její normální sestra odjede k moři, tak se labilka přestane kontrolovat a začne propadat psychóze. Ta změna je však příliš náhlá. Pokud by to s ní bylo tak zlé, tak by to její sestra nejspíš věděla a bezstarostně k moři neodjela. Pokud však byla relativně normální jen díky přítomnosti své sestry, tak měl film více akcentovat, jak moc je na ní závislá. Vzhledem k tomu, že mě protagonistka nebavila a nevyvolala ve mně ani nic jiného, tak jsem se jejími psychotickými epizodkami v bytě, v němž se uzavře, prokoukal bez zaujetí.          Abych tedy rozporoval to, co je psáno v anotaci: Sekvence násilí a děsu tam jsou, ale považuji je za vanilkové (nikoli drastické) ve srovnání sIrreversibleneboLidskou Stonožkou 2. Na studii rozpadu osobnosti je to příliš nedotažené. Kamera zachycuje děj, ale zjevně ho zachycuje dostatečně z perspektivy protagonistky, protože film nemá náležitou sílu její odpor/zhnusení a samotu na diváka. Osobně bych třeba více pracoval s konceptem nespolehlivého vypravěče, abychom třeba viděli různé interakce a situace z deformovaného úzkostného pohledu protagonistky, jenže vyprávění je příliš objektivní a po většinu filmu jen všichni tolerují a přechází, jak pasivní a nemožná ona protagonistka. Pokud bych viděl svět jejíma očima, lépe bych chápal, proč nechce vycházet z domu. Na mě to prostě bylo málo subtilní a promyšlené, takže to na mě ve výsledku žádný dojem nezanechalo a podle toho i hodnotím.        Viděl jsem pár podobných ač podstatně působivějších filmů. Potenciál tohoto zdaleka naplněn nebyl a rozhodně by neměl být tak vřele ohodnocen. Jenže on to přece natočil Roman Polanski, uznávaný autor a současně je to už nějakých pár desetiletí starý film, takže už je součástí kultury a historie a nese jistou váhu, kterou je třeba přiznat a ocenit... Nasrat. Zajímá mě jenom kvalita samotného díla. Je sice pravda, že co fungovalo dříve nemusí o 60 let později fungovat stejně, ale já vím, že ty opravdu dobré a dotažené filmy fungují času navzdory.