Šmírák (1960)

Kde chce Powellův Šmírák dosáhnout rozměrů Hitchcockova Psycha nedokáže podobně mistrně propojit napětí s psychologií ústřední postavy, když navíc Šmírák působí jako mnohem méně stravitelnější pokoukání, než jakým Psycho dekády šokuje diváky.. Titulní hrdina Mark Lewis je kapitální magor, který psychicky zakořeněný voyeurismus zpestřuje neutuchajícím pocitem slasti při natočení si trpících lidí, když je na druhém konci objektivu on sám s nezaujatým přístupem morduje. Šmírák tak ukazuje prototyp psychopata, kterého fascinuje sledovat činy mnohem víc než je prožívat, čímž pomrkává na každého diváka, který v tu chvíli film samotný sleduje.. O to větší zklamání pak přichází, jak málo toho jinak snímek nabízí, když vyjma osobitého pohledu do psychiky Marka nejde o nic jiného, nejsou důležité vraždy, napětí a ani dojem jaký z toho divák bude nakonec mít.. Impozantní otisk jedince na plátno, v jehož nitru se sice skrývá to nejběžnější trauma, není dostatečnou obhajobou, kam Šmírák chce celou dobu kráčet.. Slast pro vyvolené..60%

Když se vás někdo zeptá na oblíbeného vraždícího šílence z filmu z roku 1960, s prudkostí strženého závěsu ze sebe pravděpodobně vyhrknete jméno Normana Batese. Hitchcockovo Psycho se stalo nečekaným kasovním hitem a navzdory zdaleka ne pouze pozitivním recenzím se zapsalo jako jeden z nejzásadnějších filmů dějin kinematografie. V Hitchcockově domovské Anglii však mezitím kiny prošumel tematicky podobný snímek, který soudobá kritika naprosto strhala. S odstupem času se z něj ale vyklubal neprávem opomíjený poklad a nesmělý fotograf Mark Lewis si svou nenápadnou hrozivostí s Normanem Batesem nezadá ani s odstupem šesti a půl dekád.Více zde.

Thrillery o filmování či jiné umělecké tvorbě snažící se co nejefektivněji zachytit něčí vnímání reality, jsou často už z pricnipu předmětem rozborů. Tady by to šlo navíc úplně krásně, vzhledem k tomu, jak moc to stojí na umísťování kamery na nejvhodnější pozici, jak je spousta sekvencí rámovaná do scény, nad níž má vždy někdo plnou kontrolu (jak ve fikčním světě tak mimo něj) a samozřejmě motivací voyeura natočit a zachytit po všech stránkách tvorby filmu vraždu. Působivě se zde pracuje i s texturou a zvukem. Všechno tam je, jen z toho pro mě zase jednou vypadl ten typ kultovního filmu, který objektivně ocenit dokážu, ale subjektivně mi moc nedal. Možná to je tím, že ta narativ rámující thrillerová zápletka mi přijde až moc banální a veškeré technické vychytávky zase příliš chladně vystavené před diváka, což je i často důvodem, proč mě většinou moc neosloví gialla. Maličko mi je to i připomnělo. Každopádně ocenění si to zaslouží, má to něco do sebe a samotné téma by šlo krásně využít i dnes (v tom smyslu, že posedlost natáčením čehokoli se v době digitálních médií projevuje naprosto veřejně, naštěstí ne vraždami, ale třeba na YT se dají najít tzv. "stalkingové kanály" či kanály schizofreniků), ale za sebe opravdu nemůžu bohužel říct, že by mě to nějak víc oslovilo i pocitově či jakkoli výš z roviny "strohého vnímaní (snad většiny) kladů". Třeba to někdy uvidím znova a přehodnotím, ale zatím subjektivně víc dát nedokážu. Lepší 3*

Z dílny Michaela Powella jsem viděl dva starší melodramaticky laděné filmy, které natáčel ještě ve dvojici s Emericem Pressburgerem... a je docela zajímavé sledovat stejný rukopis plný „barvičkové“ stylizace s promyšlenými kompozicemi a barevnou aranží všech kostýmů, rekvizit i celé mizascény, vložený zde netradičně do horroru o úchylném vraždícím voyeurovi. Navozuje to docela znepokojivý dojem líbivé stylizace a rovněž fascinace nad klasickými filmovými kotouči, kamerami, promítačkami, barevnými světly atd. v kontrastu k úchylné posedlosti a páchanými vraždami. Dnes mi připadá až překvapivé, jaký skandál s odsouzením a zdrcujícími následky pro režiséra znamenal film, který se přes své kontroverzní téma radikálně vyhýbá snímání vražd, mrtvol i krve, zatímco Hitchcockovi po natočeníPsychas daleko explicitnějšími scénami ve stejném roce sláva spíše vzrostla... nicméně ono pojetí z pohledu ústředního antihrdiny, kterému jde také především o zachycení a vnímání okamžiku hrůzy, tu rafinovaně kráčí s úspěšným psychologickým účinkem na diváka a jevilo se mi originální. Mezi řadou napínavých scén se dočkáváme i mrazivého rozuzlování „přenosné“ rodinné úchylky a Powellovi se v mém případě povedlo, co ve spojení s cinefilním rámcem kolem profesionální i amatérské filmařské tvorby dosáhnout chtěl – zvláštní zneklidňující stav mísící odpor, fascinaci a nakonec i lítost. „Německy chladný“ Karlheinz Böhm do titulní postavy svým ztvárněním přesně padl a vedle prvku filmařiny na mě zapůsobilo i využití zvukových nahrávek a světelných efektů v závěru... za mě tedy velmi zdařilý civilní, umělecký horror s jasným otiskem „zlatých šedesátých“.[85%]

Mark Lewis (Karlheinz Böhm) je nenápadným zamestnancom filmového štúdia, ktorý však ukrýva desivé tajomstvo. Je takisto vrahom žien, v ktorých vyvoláva strach a zaznamenáva ho na kameru. Snímka režiséraMichaela Powellaz roku 1960 sa prístupom k téme a spracovaním vymyká rámcom dobovej kinematografie. Predstaviť takéto dielo na začiatku šesťdesiatych rokov dvadsiateho storočia muselo byť istým spôsobom priekopníckym počinom, keďže sú v ňom bez prakticky akýchkoľvek okolkov zobrazené vraždy, nahota a hovorí sa v ňom o duševných poruchách. Na jednej strane je tak Powellova snímka zaujímavou sondou nielen s dôrazom na postavu Marka Lewisa, ale všeobecne na strach a traumy z minulosti, ktoré si so sebou človek v živote nesie. Na druhej strane však príbehu, ktorý stavia na bez pochýb kvalitnom námete, chýba neraz potrebná dynamika (dej často stagnuje a film je plný "vaty"), výraznejšie napätie či momenty prekvapenia. Divák prakticky od začiatku vie, o čo v snímke ide, čaká iba na vysvetlenie "prečo" a vyvrcholenie. A aj tie sú nakoniec pomerne nevýrazné. Herecky okrem dominantného Karlheinza Böhma v hlavnej úlohe zaujmú tiežAnna Masseyako susedka Helen a mimoriadne zvodnáPamela Greenv role glamour modelky Milly.Peeping Tomje filmom, ktorému nechýba nápad a na dobu svojho vydania ani podstatná dávka "shock value". Zároveň je však filmom, ktorý by mohol byť ešte lepším, ak by bol dynamickejší a lepšie pracoval s napätím a prekvapením. Bolo by zaujímavé vidieť, ako by práve v prípade tohto diela vyzeral jeho remake.