Klíč k určování trpaslíků podle deníku Pavla Juráčka (2002)

Byl jsem zmatený. Jak dokázali najít achivní záběry s Juráčkem, které se až neuvěřitelně přesně hodily na text jeho deníků?! No. Nijak, protože to byly hrané pasáže s jeho synem Markem. Byl jsem dokonale obalamutěn a to se cení. Zrovna poslouchám čtení z Juráčkových deníků, které nahrál Český rozhlas, jsem zatím v padesátých letech, tady jsem se s ním ocitl na tvůrčím vrcholu v letech šedesátých. Podle mě je Juráček nevětší filmový tvůrce, kterého jsme měli, proto byl za to po zásluze potrestám. Myslel filmem, filmoval myslí.

Šulík dobre evokuje audiovizuálnu poetiku novej vlny, ale jeho film pôsobí iba ako doplnok, alebo možno upútavka na Juráčkove denníky. Z obrovského množstva materiálu, ktoré obsahujú, vyberá scenárista repliky podľa svojho vlastného, tajomného kľúča k upútaniu diváka a nerobí to zle, len mi toho príde málo, keď už som sa do juráčkovskej tematiky zažral. Pre mňa to malo byť dvakrát dlhšie. Neprekvapuje, že si Lukeš ako filmový publicista vyberá hlavne pasáže týkajúce sa najslávnejšieho, legendárneho Juráčkovho filmu (aj keď POSTAVU mám radšej) a s ohľadom na to, že Pavla tu predstavuje jeho syn Marek ani skutočnosť, že väčšina úryvkov z jeho traumatického osobného života sa týka vzťahu s jeho prvou ženou Veronikou a svojim prvým dieťaťom, dcérou Juditou a vyhýba sa predstaviteľovi samotnému a nemenej trýznivému a toxickému vzťahu s jeho matkou Hanou. V tejto perspektíve by musel byť rovnako zaujímavý film o filme, aké to bolo pre Mareka J. psychologicky náročné či naplňujúce stvárňovať vo filme svojho vlastného otca, vciťovať sa prostredníctvom osudového média do toho problematického i milujúceho, pochybujúceho i nekompromisného hľadača československej novej vlny...

Vytanul mi v mysli jeden z listů Luciliovi (v pořadí 65.), kde Seneca rozebírá mudrcovo vězení v těle, přičemž nejlepší svou částí se mu vzdaluje. Závěr pak koncentruje do myšlenky: „Co je smrt? Buď konec, anebo přechod. Nebojím se ani ustat žít, neboť je to totéž jako nezačít; ani přejít jinam, poněvadž všude jinde mi bude méně těsno.“

Snímek Martina Šulíka proplétá a kombinuje nejrůznější formy uměleckého vyprávění, buduje dialogy mezi příbuznými světy literatury a filmu a kromě toho, že přináší tíživé svědectví o silné, avšak veřejnosti ne zcela přístupné osobnosti Pavla Juráčka, vytváří celou řadu otázek a implicitně načrtává nové, originální možnosti dokumentárního zpracování.

Dobrý film, ale jsem si skoro jistý, že i v té deníkové, tištěné podobě, by ty zápisky byly zajímavé, možná ještě zajímavější, než v tomhle provedení. Ale nejspíš je stejně nikdy číst nebudu. Život Pavla Juráčka rozhodně nebyl jednoduchý a je plný zajímavých zvratů, ale tenhle film mi k jeho minimálnímu poznání stačil.