Zahrada (1995)

Poetické to je. Komické, nebo spíše tragikomické je chování hlavních postav. Některé obrazy jsou tak moc nevěrohodné, že dočista naruší celý film. Neumím si představit ženu, která by se během úpravy kostýmku svlékla a vrhla se ve vedlejší místnosti na syna krejčího, když musí být očividné, že krejčí za chvíli přijde , aby vyzkoušela kostým. Na zahradu přijede rodinka v rozbitém autě, to tam nechá a odjede za použití arogantních keců autem hlavního hrdiny,  typického "mouchysněztesimně". Nezabíjej ty mravence, pravila děvčica a potom si stoupla přímo doprostřed mraveniště, kam zlákala i toho nekňubu, čímž pár set mravenců ušlapali.  A ten pastevec ovcí, nebo zbloudilec? To už bylo dočista mimo. Útěk na zanedbanou zahradu do zanedbaného domu je fajn, ale hlavní hrdina není schopen ani posekat trávu, ošetřit stromy, postavit nový plot, jen takové flinkání a flikování. Nevím, co si z toho filmu odnést. Asi to, že když je někdo k ničemu ve městě, nepomůže ani útěk na samotu, neboť bude k ničemu i tam.

Martin Šulík pro mě vždycky představoval určitou záhadu, jako režisér osciloval mezi vynikajícími nebo naopak příšernými filmy. Patřil ke generaci začínající na konci 80. let a v bouřlivých 90. letech se zařadil mezi to málo aktivních slovenských tvůrců, kteří ještě dosáhli na ceny. PoetismusZáhradystojí a padá na souhře Luknára s Labudou, osvěžujícím prvkem je Švandová (dabovaná Studenkovou). Onen útěk do přírody byl pro devadesátky v něčem typický, česká strana měla všechny tyRanče U Zelené sedmy, což později vyvrcholilo trilogiíCesta z města/Cesta do lesa/Cesta domů. Zkrátka sametová změna přišla tak rychle, že to u některých vyvolalo potřebu udělat nikoli krok zpět, ale ven, mimo civilizaci. I protoZáhradětak moc sluší to literární vyprávění a dělení na kapitoly. Někdy je potřeba dát životu jiný směr a poznat život z jiné stránky.

No nebol to zrovna šťastný výber filmu. V živote som o ňom nepočula, náhodou som ho našla v ponuke Canal+. Všimla som si, že má parádne hodnotenie a veľa ocenení a celkom ma zaujal aj obsah. No ale bol to teda zvláštny film a zvláštne postavy v ňom. Nechápem ani to rozdelenie na kapitoly, ktoré vopred prezradili, čo sa udeje. Neviem pochopiť, čo sa komu na tomto čudnom filme páčilo. Jediný normálny tu bol Marián Labuda. A že je to komédia? To je vtip sám o sebe. Zasmiala som sa iba raz, keď Helena kŕmila Labudu vtáčím mliekom. Dávam 1* za hudbu, spev vtáčikov a prostredie. No čo už, len som sa uistila, že naozaj nemám rada poetické filmy!!!!

"Kurva, ale je tu pekne." ZáhradarežiséraMartina Šulíkaz roku 1995 je veľmi príjemným prekvapením. Poeticky ladená snímka o odchode mestského človeka Jakuba (Roman Luknár) na "samotu u poľa" kdesi na kopaniciach, na ktorej začne zveľaďovať záhradu po starom otcovi a učiť sa múdram z jeho denníka, prináša zaujímavé spojenie drámy a komédie. V mnohom, najmä vďaka výprave a spôsobu rozprávania príbehu, rozdelenom na viacero kapitol, ktoré postava Jakuba uvádza po záhorácky, snímka dokonca nesie znaky takmer až magického realizmu. Svet tu - mestský, plný chaosu a starostí -, a svet tam - na záhrade, uprostred prírody a pokoja -, sú diametrálne odlišné, čo veľmi rýchlo zisťuje aj hlavná postava. Režisér Šulik vo svojom filme, ktorého dej pozvoľne plynie bez väčších zádrhov, prináša viaceré skoro až absurdné, ba snové scény, ktoré sú potom tými, kde najviac vyniká poetická stránka diela. Napriek tomu, že podobné prvky ani zďaleka nefungujú v každej snímke, v ktorej sa vyskytujú, tu fungujú nadmieru dobre. To je zásluhou zosúladenia kvalitného scenára a zdanlivo jednoduchej, ale zároveň atraktívnej výpravy. Pochvalu si však zaslúžia aj herci, obzvlášť, samozrejme, Roman Luknár, ale takisto aj peknáZuzana Šulajováči veľmi dobrýMarián Labuda starší, ktorého postava je dostatočne výrazná napriek tomu, že je len postavou vedľajšou.Záhradapozitívne prekvapuje, o to viac, ak od nej divák nemá veľké očakávania. Dominantná poetická stránka filmu funguje na výbornú, príbehovo sa dotýka prakticky všetkého a prináša so sebou jedinečnú atmosféru v záhrade, v ktorej sa človek znova učí byť človekom.

Výborný poetický film, ktorý v štrnástich kapitolách prevedie učiteľa Jakuba akousi duchovnou cestou hľadania šťastia. Produkcia je výborná. Na malej ploche s minimom dialógov, epizodickým dejom a archaickým jazykom rozprávača vytvorí magickú atmosféru, v ktorej sa dejú neuveriteľné a nezmyselné veci, ktoré v konečnom dôsledku dávajú v živote hlavného hrdinu zmysel a dávajú priestor jemnému humoru. Hercov nie je veľa a s výnimkou predstaviteľov hlavných hrdinov majú epizodický charakter. Napriek tomu sú ich výkony vynikajúce.