Muž se zaječíma ušima (2020)

Vizuálně podmanivé záběry kamery, zvukové efekty, černobilé sekvence s úžasnou atmosférou a podmanivým zádumčivým Krobotovým projevem s krásnou češtinou navrch,  forma útržkovitých jedinečných momentek,  tklivá hudba - tohle vše dodává v nejedné chvíli tomuto podobenství i kus nebývalé poezie. Jinak ovšem tato alegorie nabízí především jízlivou hořkou podívanou. Nejvíc trpý je film asi v momentě vygradování epizodky s manželkou, kdy se vrátí i k ústřednímu motivu z prvních minut - Karlovu diktafonu - který ukáže, že Karel do svých knih sám hovory postav vymyslet nedokáže. Ovšem (jak mu trefně vpálí do obličeje manželka) praví lidé jsou pro jen materiál a baví se s nimi ze zájmu, nýbrž jenom proto, aby je mohl použít do knihy. Což jenom potvrzuje intepretaci onoho vyprávění ve vyprávení. A formát povídky, která postupně přeroste jejímu autorovi do života mě bavil už jenom sám o sobě. . Celý film otevírá pohled na vývojové schéma.  Kdybychom do něj měli zařadit hlavní postavu Josefa, pohyboval by se zřejmě mezi  začátkem starnutí až starcem. A film pomalu maluje  jeho  portrét jakéhosi  ,,podzimu života´´   coby stárnoucího úmělce, který je charakterově velmi rozporuplný, to nejlepší jakoby už měl za sebou a začínají ho dohánět jeho hříchy.  Do kamery vede monumentální projevy o životě úmělce a svých názorech -  podává je s velkodušnosti, důrazem, jakoby servíroval nezpochybnitelná moudra. Jeho myšlenky se opravdu dobře poslouchají. Jsou ale buď zcela alibistické a Karel se jimi může obhájit oblasti života, ve kterých úplně neobstál nebo nebo vůbec neodpovídají Karlovu životu. Pokud Karel tvrdí, že ne každá pomoc je vítaná a občas může jenom bránit tomu, aby člověk našel sám sebe, může se tím  jenom omlouvat, proč nechal svého kamaráda zavřít do ústavu proti jeho vůli.  Pokud tvrdí, že pokud si chce člověk zachovat charakter,  musí bránit manupilacím okolí a poslat všechny do pr.., může si tím jenom omlouvat svou neschopnost udržet si jediný pevný mezilidský vztah. A myšlenka, že můži jsou s věkem  agresivní, empatiční, duchovnější - rozhodně neodpovídá závěrečnému napadení, které Karel vyvolá. Nakonec tato agrese je ovšem cestou k určitému smíření a vyrovnání, kdy se oba dva přátele objevují  v lečebně  tváří tvář naproti sobě oddělení mříží - každý na své straně pomyslné klece - a pojmenují, co v životě neměli dělat a na co nemají. Moc jsem nepochopil akorát využítí těch monologů postav, které do kamery samostatně hodnotily svůj vztah s Karlem. To už mi přišlo trochu jako samoúčelná manýra. Jinak zajímavé a Krobot naprosto skvělý, až neodolatelně svérázný. I kdybych měl samostatně jenom jeho, tak jsem se díky němu  dobře bavil, jeho monology jsou lahodivé. Hudba taky krásná. Zakončení vnímám jako možné Karlovo zhodnocení sebe sama, zmoudření, zpokornění a polepšení, podané nádherným způsobem.Psal o lidech, které měl rád.

Martin Šulík patrí medzi rešpektovaných tvorcov slovenskej kinematografie, no jeho film Muž so zajačími ušami pôsobí ako unavený autoportrét. Napriek nápadu - schopnosti hlavného hrdinu počuť myšlienky druhých neprináša film žiadnu zaujímavú psychológiu. Šulíkovou štandardnou slabinou sú ploché ženské postavy. Šulík jednoducho nevie pracovať so ženskou komplexnosťou. Paradox v jazyku aj obsadení. Slovenských spisovateľov hrajú českí herci hovoriaci po česky. Výsledkom je jazyková schizofrénia, ktorá podkopáva autenticitu príbehu a vytvára dojem, že ide skôr o koprodukčný kompromis. Otrepané klišé starší inteligentný muž s pokazeným chrupom a mladá krásna žena, ktorá, ani bohnevieprečo o neho stojí. Je to film, ktorý sa síce tvári ako metafyzická komédia o mužskom precitnutí, no v skutočnosti ide o autorsky sebastredný projekt.

"Ať chcete nebo nechcete, minulost na vás vždycky někdo vytáhne. Používají ji jako klacek a omlátí vám ji o hlavu."Šesťdesiatnik Krobot je uznávaný spisovateľ, ktorý sa na staré kolená ide znovu stať otcom so svojou o niečo mladšou milenkou Borbély a rozhodne sa zrovnať vzťahy so svojou prvou neúspešnou rodinou, pochybne praktikovou realitnou dcérou Pauhofovou, kresťanským synom Turekom s napätým rodinným rozpočtom a konečne sa rozviesť s opustenou manželkou Krónerovou. Starosti mu robí aj v cvokárni skončiaci kamarát Kaiser a neúspešný akožekolega obviňujúci ho z plagiátorstva Obšil. Pomaly je odkrývaný skutočný stav vecí súčasných a s nimi súvisiaci neutešený stav vecí minulých. Nechýbajú umelecko-estetické zábery, náš hrdina pravidelne prenáša do kamery cynicko-poetické monológy a pôsobí na mňa ako človek, ktorý to s týmto postojom prehnal, je za hranicou spoza ktorej niet návratu, okolitý svet sleduje z prílišného odstupu a už nedokáže mať vzájomne uspokojivé medziľudské vzťahy, aj keď by asi ešte chcel. Veľmi osobná výpoveď za päť podpisov s nezištnou pomocou. PS: Potešili šteky režiséra Trančíka a Katky Zatovičovej.

+3*nedivím se tady tomu nízkému hodnocení i z toho hlediska, že je tu zařazen do žánru komedie, protože se jedná o docela těžké drama a artový film. Symbolismus a existencialismus z něho přímo čpí a tak si ho "užije" a pochopí divák, co má už dost života za sebou a bilancuje. Neodnesete si z něho dobrou náladu, ale po herecké i technické stránce je na slušné úrovni a neměli byste být zklamáni.[PŘÍBĚH:1///SMYSL:1///ATMOSFÉRA:2///TEMPO:0///ORIGINALITA:1///NÁLADA:1///ART:2///STYL:2///CASTING:2(3*MAX) ]Bohužel ani u artového filmu se nevyhnu blábolení, i když se to sem moc nehodí ... BLA BLA BLA BLA BLA BLA BLA BLA BLA BLA BLA BLA BLA BLA BLA BLA BLA BLA BLA

Tvorcovia sa snažia poskladať príbeh spisovateľa Jozefa Bernáta ako umeleckú mozaiku zloženú z prítomnosti, ktorá je dôsledkom jeho zničených vzťahov z minulosti, výpovedí jeho najbližších, vlastných presvedčení a jeho spisovateľských predstáv rečou muža so zajačími ušami, hrdinu jeho budúcej knihy. Nápad je to originálny a vďaka tejto zmesi získava triviálny príbeh určitý náboj a morálnu výšku či vážnosť. Ale na atmosféru Davida Lyncha, Martin Šulík nedosiahne. Osobne som čakal temnejší a viac fantaskný príbeh. Produkčne aj herecky je to dobré aj keď sem tam cítiť drobné zaváhanie. 70%