Jak se zbavit Helenky (1967)

Kdo s čím zachází, tím také schází. Film, který je společným dílem Ilony Borské (předloha) a Zdeňka Mahlera (scénář), dává zcela vyniknout jak prostředí, v němž se odehrává, tedy pražskému rozhlasovému studiu, tak sarkastickým dialogům mezi Václavem Voskou a Jiřinou Jiráskovou. Původní nevinný žert, proměňující se bezděčným unikáním ze světa fádní každodennosti nicnetušící oběti v soukromé lidské drama s fatálními důsledky, není tak banální, jak se zpočátku možná jeví. Tvůrci totiž používají poněkud odlišné prostředky, a to i tam, kde bychom to vlastně nečekali – především v samotném závěru, kdy nikdo z přítomných nešetří ironickým pomrkáváním na diváka; je nabíledni, že toto demaskování přichází až v okamžiku odhalené (shozené) identity jednoho z protagonistů. Režisér Václav Gajer tento motiv zesílil už tím, že do hlavních rolí obsadil soudobé špičkové rozhlasové herce – Václava Vosku, Jiřinu Jiráskovou a Eduarda Cupáka. Film tím získal skvělý sebeparodický nádech (především Voskův ušlechtilý basbaryton, ale v jiném ohledu také drobný výstup Antonína Jedličky), něco, co divákovi zrovna napovídá, že je to všechno jenom legrace. V opačném případě by to byl průšvih.

Samota tíží o tom není sporu jde o to jak se s ní vyrovnám. Jako suverénní dáma, kterou jen tak nic nenadchne a nepřekvapí a nebo jako suverén, který se obklopí krunýřem arogance. Námět nebyl až tak zoufalý, i když milionkrát použitý, dva kteří se nesnáší najdou v sobě zalíbení. Výborné herecké výkony jsou zde zadupány do země chvílemi zkratkovitým, nelogickým a těžko uvěřitelným chováním postav.

Václav Voska v netypicky civilní poloze člověka ze současnosti úspěšně zvedá jednoduchý námět z průměru. Zápletka zpočátku vypadala na blbý laciný žertík, ale líbilo se mi postupné stupňování psychiky hlavního hrdiny i jeho podivného vztahu s fiktivní Helenkou s nečekaně mrazivým vyvrcholením. Dle mého názoru je ale docela škoda, že dramatická linka příběhu nedostala víc prostoru a celé to skončilo docela urychleně v středometrážní stopáži. Na filmu oceňuju mimo jiné zajímavý pohled do zákulisí příprav rozhlasového vysílání v reáliích 60. let, včetně dokumentárního štěku s Antonínem Jedličkou. 70%

Komedie s trapně dramatickým koncem. Dokonale praštěný vtip (to Petříček nepoznal v telefonu hlas kolegyně?), od níž skoro celý film odrazovala druhá dvojice rozhlasových pracovníků, měl ukázat, jak je mužská ješitnost (či snad pouhá zamilovanost) bezbranná a natvrdlá? Dobrá, a pak ten konec. V den, kdy se kolegyně rozhodla "zavraždit" domnělou Helenku, skutečně dojde k sebevraždě ženy, věkem i jménem odpovídající imaginární Heleně. A Petříček vtrhne do bytu profesora Slavíka ve chvílik, kdy je u něho zaměstnanec pohřební služby. To bych ještě bral, ale následná scéna v krematoriu hraničila s nevkusem. Že by takový inteligent byl schopen přijít na obřad s trnovým věncem? A pochybuji, že by oba "viníci" aféry byli potrestáni nepodmíněným trestem, nejvýš podmínkou za výtržnost. Ovšem na druhé straně jsou tu výborné výkony Václava Vosky a zvláště Jiřiny Jiráskové. Tři hvězdičky.

Podle mého soudu to nemá vtip. Kromě odvážného začátku paní Jiráskové, který byl v té době na kriminál, se ve filmu nic podstatného neděje. Zápletka je dána sice hned zpočátku, ale mně přijde nevyužitá. Za celou půlhodinu jsem neviděl a neslyšel nic vtipného, a proto mně to přestalo zajímat. Film jsem ze zvědavosti dokoukal, ale jedním okem. Možná proto jsem vůbec nepochopil závěr, a pokud ano tak za něj snižuji hodnocení. Takže pro mne jde celkově o hodně podprůměrný snímek. 201111136907/6915