Kateřina a její děti (1970)

PředlohuJiřího Křenkajsem nečetl, takže nevím, zda i kniha jako film po celém svém pesimistickém průběhu končí relativně šťastně. Tehdy holt život na malé vesnici takový byl. Film šel do kin až po pěti letech od natočení a sestříhaný bez přítomnosti režiséra.
Asi už tehdy existenciální filmy nebyly žádoucí.

Škoda. Škoda. Škoda. Kdo ví jak by film vypadal, kdyby hovyžranýsoudruhTomannestříhal sám. Toprostředí zimní krajiny je kouzelné. Herci podávají skvělé výkony, hlavně famózní ožralaHanzlík, takhle se zrubat ještě před svojí svatbou, no potěš! VýborníSloupaAugusta! Osudy sester jsou ale neukončené, což posílá všechno to dobré o řád níž. Ještě jednou, škoda.

"Když nemáš rozum ty, musím ho mít já….“Docela syrový příběh o nelehkém životě staré vdovy, která trpí jakýmsi "ochranářským komplexem" vůči svým dospělým dcerám. Ty už toho mají všeho dost a tak vezmou osud do svých rukou. Ač to někdy stojí, co to stojí....Celý ten filmový příběh zajímavě rámují krásně natočené záběry na drsnou zimní krajinu. Moc se mi též líbila hudba Miloše Vacka, která je někdy (zejména ve flétnách) hezky zpěvná, jindy přináší melancholickou náladu a místy je i poměrně rozmáchlá. Jinak souhlasím s těmi, kdo hodnotí závěr filmu jako poněkud useknutý, byť to pozitivní rozuzlení (po narození vnoučete) docela i chápu a nepřijde mi zas tak úplně nevěrohodné.

Zásahem moci rozbité dílo, ze kterého namísto epicky sevřeného vyprávění zůstaly jen trochu ledabyle pospojované fragmenty. A přesto jakoby každý ten střípek ve své osamělosti zářil ještě silněji a s o to větší intenzitou, čistotou a průzračností vykresloval devastaci člověka svojí dobou. Banální osudy, žádná velká politika, prostí lidé. A litry alkoholu, potlačované agrese a utajené žádostivosti (až jsem si vzpomněl na Peckinpahovy Strašáky). A Helena Růžičková a její "the show must go on". Jeden z těch filmů, které jsou nádherné ve své nedokonalosti.

Jsem rád, že jsem všechny české filmy ze 60. let neshltal najednou (jak to dělám v případě lineckých rohlíčků). Teď, čas od času, a po jednotlivých rohlíčcích, se vrací někdejší chuť. Nezáleží na tom, zda druhá svatba nedostála té první, zda něco mez tím "někdo" zapommněl nebo "jiný" vystříhal. V podstatě u těchto filmů jde především o atmosféru, a ta zde je. Stále více si uvědomuji interakci této doby s kulturou, ať už to jsou knihy, filmy nebo rock'n'roll. "Nelehký život vesnické ženy a smutný osud jejích tří dcer", jak píše distributor, je pomíjivé a nejisté... V naší době kameramanských rutinních dovedností a efektů, či přetažených experimentů, působí kamera Jana Čuříka jako sen.