Happy End (2017)

Skoro som umrel od nudy. Chápem Hanekeho rukopis ako chladnosť, minimalizmus a žiadna hudba. Keď to prirovnám ku jeho famóznym dielam akoFunny GamesaleboPiano Teacher, tak toto nie je trefa do čierneho. Nuda, postavy absolútne nezaujímavé(žiadny konflikt, motivácia a vývoj), každý je smutný, depresívny a ani pomaly nikto nevie prečo. Po 63 minútach som to vypol. Potešila ma scéna, kde muž na karaoke spievalSia- Chandelier. 20%

Michael Haneke přináší rodinný inventář, který divákovi drží zrcadlo před nosem sice realistickým způsobem, ale ve výpovědích film nedovede najít uspokojivé závěry. Vlastně nastává otázka zdali je autor vůbec schopen reflektovat tuto dobu a pochopit realitu. Pozérský punc náročnosti, na který pokud divák nenaskočí, zůstane prázdno.

Michael Haneke je zpět, ve svém záběru pořád stejný, byť přeci jen již smířlivější a bez cíle více šokovat. V ironicky nazvanémHappy Endushrnul řadu témat i formálních postupů z mnoha svých dřívějších filmů a zároveň se mu za mě povedlo natočit víc než kompilát. Nové i zajímavě navazující v tradici Hanekeho experimentů typu71 fragmentů... jsou záběry točené mobilem na výšku jednou z postav, které mě často bavily svou výstižností (včetně titulků evokující statusy na sociálních sítích) a občas i černým humorem; dlouhé záběry chatu na PC obrazovce zas mj. podtrhly dojem citové vyprahlosti ve vybraných vztazích. Haneke mě totálně přikoval k dění, v němž rozehrává souvislou mozaiku vztahů a příhod jedné velké rodiny, přiměl mě plně k tomu, abych se zajímal o každou postavu a její osud, abych si nalezl ke každé z nich jistý vztah a přes různý stupeň (ne)sympatie či (ne)souhlasu s mnoha z nich aspoň ve vybraném okamžiku soucitit. Vůbec jsem neměl pocit, že by tu šlo o nějaký Hanekeho sešup, naopak mě dostalo, jak dokáže pevně udržet a vyvíjet film s tolika postavami a tématy, jak pracuje s dlouhými záběry, aniž by působily dlouze, a kolik uzemňujících scén do filmu vtěsnal, ať už šlo o silné dialogy nebo třeba jen vybrané statické záběry, jako když sledování dědy s vozíčkem na silnici a jeho (divákem neslyšeného) rozhovoru s partičkou Arabů je neustále rušeno přechodem spousty aut. Jako snad nejsilnější vnímám celý rozhovor mezi vnučkou a dědečkem. Uvnitř (v restauraci) bolavě, venku (u moře) zase až groteskně cynický závěr mě vlastně nemusel překvapit, ale stalo se... a to jsem si ještě zprvu říkal, že snad poprvé vidím Isabelle Huppert v pozdním věku hrát sympatickou(?) postavu. No... opravdu „sympatický“happy end, jen co je pravda...[90%]

Veľmi dobrá rodinná dráma. Typicky európska. Pod pokojnou hladinou života rodiny Laurentovcov sa skrýva niekoľko tajomstiev a rán, ktoré tvorcovia predkladajú divákovi citlivo bez veľkých emocionálnych výlevov. Trinásťročná Eva prichádza o matku a starostlivosť o ňu preberá otec. Tu Eva odhaľuje problémy, ktoré trápia jednotlivých členov. Otec s manželkou síce vyzerajú v pohode, ale otec má napriek tomu známosť cez internet. Jej bratranec je alkoholik, ktorý nezvláda tlak svojej matky ako budúceho riaditeľa. Jej starý otec senilnie, túži zomrieť a niekoľkokrát sa o to neúspešne pokúsi. Všetky tieto veci na Evu dopadajú a skľučujú ju natoľko, že sa sama pokúsi o samovraždu. Možno aj preto rozumie starému otcovi a hoci záverečná scéna starého otca na vozíčku v mori končí happyendom, celkovo to tak asi nie je. Produkcia je dobrá, ale typicky európsky zvukovo chudobná. Herci veľmi dobre. 70%

Nalezla jsem filmového bílého lanýže letošního roku! Haneke scénárista jako kdyby se nechal inspirovat tím nejlepším z Kundery. Láska bez citů, přežívaný život a k tomu možná špetka Antonioniho, ale přece krystalicky čistý Haneke. Bilanční film snad nikdy nebyl osobnější, Haneke otevírá své srdce plné žalu nad stavem dnešní společnosti. Nepromlouvá z pozice ublíženého starce, nesnaží se mentorovat, jen nesouhlasně kroutí hlavou a jako kdyby nám říkal, jak je šťasten, že si odžil velký kus svého života v jiném světě. Navázání na Lásku je natolik mlhavé, že ho musí Trintignat doslovně uvést a pak, s tímto kontrastem, začne Happy End dávat ještě větší smysl. To srovnání komorní citlivosti a skupinové netečnosti, přecházející místy až v astenii je děsivé. Navíc to vše Haneke uvádí v pohyb pomocí narativní strategie neskutečně mladické a svěží.