Funny Games (1997)

Uff...Rakušáci mi v práci poradili tento film. No nie sú zlatí? 😃 A ja absolútne netuším, čo mám na toto povedať. Každopádne je to dobre zahrané, ale.... som v akomsi miernom, znechutenom šoku, asi v takom, ako keď sa diváci v Cannes postavili zo stoličiek a odišli. No....je to dobré a je to aj zlé zároveň a ja sa asi budem musieť Rakušákov spýtať, či tu majú aj niečo "normálne". Aspoň bude sranda. 70%

Dokonalý prípad hororu, ktorý vie znepokojiť a vydesiť bez nejakého nadprirodzena, vraha či litrov krvi. Okej, niektoré tieto prvky tu sú, ale väčšinu času je to len psychický teror. Režisér Michael Haneke rozohráva nepríjemnú hru jak s hlavnými postavami, tak aj s divákmi. Zvolil tu nezvyčajnú formu, vďaka ktorej sa pocit beznádeje každou scénou stupňuje. Tí dvaja klasickí psychopati si uvedomujú, že sme si tento film pustili kvôli násiliu, a tak nám ho aj dajú. Neviem ani ako to poriadne vysvetliť, ale je to zaujímavé, až fascinujúce (človek to musí zažiť na vlastné oči). Aby toho nebolo málo, tak je to aj parádne spracované, so super atmosférou a hereckými výkonmi. Okrem poslednej pol hodiny, ktorá bola síce silná, ale trochu nudnejšia, nemám veľmi čo vytknúť. 8/10

PôvodnéFunny Gamesje (ne)prekvapivo lepšie naformulované, ako jeho následnýremake, a to i napriek tomu, že ho tento kopíruje doslova do úplne každého detailu. Vo výsledku, teda napriek tomu, že som predmetný remake videl skôr, stále na mňa pôsobil a pôsobí iba priemerne, zatiaľčo tento výplod prakticky okamžite nadpriemerne. Je síce pravdou, že v rámci obsadenia záporných postáv trochu zakopáva, ale zato ostatné to vynahrádzajú tým, ako skvelo a drsne každú emóciu v rámci presvedčivosti divákovi priam pľujú do xichtu. Najväčším plusom tu ale je, že ma kupodivu neiritovalo ani narušenie tretej steny, ktoré som na remaku kedysi tak vehementne kritizoval. Silné výkony, silný scenár, silná réžia, no slabá celková uveriteľnosť, aj keď tá asi ani nebola zámerom p.Hanekeho. Tento film ma svojím obsahom znervózňuje.

Já to bral jako nějaký druh alegorie vůči filmům obecně. A došel jsem k tomu poměrně logickými cestami, byť to má jisté mezery či si respektive potřebuji ještě něco správně přeložit. Pomineme-li ikonické boření čtvrté stěny (včetně ovladače, který je více jak do očí bijící), ta jasná manipulace s diváckými očekávání jede o to zřejměji a intenzivněji, čemuž dopomáhá stále silnější hra s uvrhováním do čím dál většího diskomfortu nejen tak ''strašně sterilními'' antagonisty a množstvím krve, která když už je, tak teda pěkně detailně rozstříkaná všude okolo (byť samotný proces toho, jak se na ona místa z lidských těl dostala, nevidíme). Je to hra s pozorovateli, kdy ale namísto vtáhnutí diváka do děje má vznikat (byť tu máme právě v takovém případě vpravdě ironicky využitou již zmiňovanou čtvrtou stěnu) co největší distanc od toho všeho - ať si diváci uvědomí, že co sledují, je špatné a zvrácené, filmu to je jedno. Ba naopak je v tom ještě vykoupe. Takže sledujete něco, co už ani samy nechcete, ale v nemilosrdném zrcadle od toho nemůžete odtrhnout oči. A přesně na tomhle principu je přeci postavena (nebojím se užít termínu) přímohromadafilmů, ovšem za faktu, že diváka nechce znechutit sám sebou. Máme tu meta- narážky na naraci, malost postav a jejich skutečnou bezvýznamnost, protože je přeci coby diváci můžemekdykoliv vypnout(a jasně, jsou fiktivní, ale představte si to, co kdyby šel život kdykoliv jen tak vypnout či zapnout, pozastavit, vrátit atd...?). S takovým přístupem můžeme k filmu přistupovat skutečně s prázdnou hlavou a lhostejností, s níž následně můžeme jen tak distingovaně rádoby se zaujetím (protože by mělo být správné!) pohovořit o tomto bezvýznamném zážitku, který jsme právě prodělali. Jasně, jen teoretizuji, ale je to jistý způsob, jak jsem na film nahlížel - a přitom by to snad ani nebylo třeba, protože i kdybych si tohle všechno vycucal jen tak z prstu, stále se bude jednat o zábavný snímek, který svojí až psychopatií a chladnokrevností (ty dlouhé skoro-statické záběry plné ticha fungují v tomto ohledu o to lépe) přináší nejen úžasnou atmosféru, filmařské řemeslo, ale předevním pak i naprostou ikonu žánru, který si ale tak trochu posouvá svým směrem a tak trošku definuje i úplně nový, či minimálně dosti neobyklý.

My je viděli, oni nás viděli, může následovat prosba o vajíčka, nebo třeba máslo? Michael Haneke a jeho hra s divákem, jejímiž režiséry není pouze dvojice psychopatů, ale divák sám. Funny Games dokáže fungovat jako studie chování v řekněme krizové situaci, více však jako zrcadlo lidí na druhé straně. Co ještě vidět? Jakou další hru hrát? Zároveň se Haneke trefuje do celého "pokleslého" žánru, nejednou dokáže být zvráceně vtipný. Druhé polovině ale chybí síla překvapení, i když dává v rámci té žánrové nadsázky smysl, v čemž ještě utvrdí scéna s ovladačem.