71 fragmentů chronologie náhody (1994)

Tvorba režiséraMichaela Hanekehosa vyznačuje neľahkými a násilnými témami. Takými, aký je aj život.71 Fragmente einer Chronologie des Zufallsz roku 1994 prináša príbeh z predvianočnej Viedne, sledujúc životy ľudí, ktorí spolu zdanlivo nemajú nič spoločné. To, čo ich spája, sú odlišné osobné problémy, duševná prázdnota či sklamania, ako aj skutočnosť, že 23. decembra 1993 sa stretnú v tej istej banke. Hanekeho snímka je - viac než čímkoľvek iným - súdobou výpoveďou o svete na prahu silnejúcej globalizácie (rastúci vplyv počítačov, imigrácia, televízne spravodajstvo). V tomto smere veľmi šikovne prepája "malé" viedenské príbehy jednotlivcov so svetovými problémami vo forme spravodajských šotov, vytvárajúc fungujúci kontrast, ktorý ale umocňuje skutočnosť, že každý človek môže svoj príbeh dostať na pomyselné "výslnie" televízneho spravodajstva pred zraky celého sveta. Ako funkčná sa javí aj obrazová fragmentácia, ktorá z obsahového hľadiska nijak zvlášť nenaznačuje, k čomu dielo vo finále vlastne smeruje, čo do istej miery zvýrazňuje jeho silu. Záver je ale svojím spôsobom rozporuplný. Na jednu stranu v ňom Haneke takmer až majstrovsky zachytáva číru brutalitu v najsurovejšej podobe, a to paradoxne bez toho, aby ju musel ukazovať. Diváka "prebúdza" z dovtedy ospalo pôsobiacej predvianočnej viedenskej letargie, pôsobiac až ako facka. Na druhú stranu je ale ťažko uveriteľné, že dianie, ktoré záveru predchádza, by vyústilo až do podoby, akú režisér servíruje. Aj keď, pravda, skraty sú skraty. A tento je priam ukážkovým príkladom.71 Fragmente einer Chronologie des Zufallsje pohľadom na malosť-veľkosť života a jeho nepredvídateľnosť v rýchlo sa meniacom svete, kde jedno rozhodnutie môže znamenať rozdiel medzi životom a smrťou. Michael Haneke v zaujímavej autentickej "deväťdesiatkovej" Viedni rozpovedá malé-veľké príbehy, ktoré zaniknú s ďalšou správou v televíznych novinách.

Overview: 71 fragmentů je poslední díl glaciating trilogy (1. díl Sedmý kontinent, 2. díl Benny's Video). Film je velmi podobný Hanekeho prvotině v cílené fragmentaci narativu, jen se dvěma výraznými rozdíly: Za prvé sledujeme vysoké množství postav a nikoliv jen jednu rodinu, což fragmentaci jen posiluje a za druhé, Haneke hned na začátku vyzradí pointu příběhu (že mladík spáchá masovou vraždu) a pak nás teprve nechá sledovat buildup. Haneke si stojí za tím, že takováto dekonstrukce narativu znemožní "prolétnutí filmem" a donutí diváka promyslet a procítit eventy, poskládat mozaiku dohromady a hledat v ní "proč". Film zobrazuje 5 dní vybraných v období něco přes měsíc, každý z nich uveden poctivými dvěma minutami zpravodajství plné válečných konfliktů a Michaela Jacksona popírajícího znásilňování dětí (a jednou je místo generických zpráv relevantní reportáž o dětském bezdomovci, který je jedním z hlavních postav). Jak již název napovídá, film v rámci těchto 5 dní obsahuje 71 scén objímajících několik rozdílných příběhů. Téma filmu je lehce ambivalentní, samozřejmě background je odcizení a chlad v rámci všeprostupujícího byrokratického komplexu, restrikce, které sami na sebe uvalujeme a dusíme sebe sama, ale kromě toho bych to zde reformuloval jako CESTU ZA SVOBODOU. V prvních dvou dílech trilogie bylo těžké se do charakterů vcítit, protože byly zcela ztraceny, nenapravitelně odtrženy od lidskosti. Zde tomu tak imho není, postavy jsou více živoucí a bližší "nám". Nejsou zcela vykořenění a snaží se probít si svoji cestu za malými kousky svobody. Proč o tom ale mluvím - Co se mi zdá fakt elegantní, na začátku a na konci filmu je specifický záběr - shora. Na začátku vidíme shora rumunské dítě, brodící se vodou VSTŘÍC svobodě Rakouska. Na konci je shora záběr na Maxe, jak se "brodí" provozem v úprku z banky vstříc "svobodě" OD útlaku restrikcí systému, jehož nároky nebyl krátkodobě ale radikálně sto snést. Název filmu hovoří o šanci - posledním tématu filmu. Celý film pedantskou systematičností chronologicky mapuje cestu k masakru z několika úhlů pohledu, a to jen za jedním účelem: Aby cynicky poukázal na to, že vlastně detailní rozbor není ani potřeba. Prostě smůla. Shoda okolností se kupí na další shody okolností a na konci padají mrtvoly k zemi. Haneke využívá a vyzdvihuje tento fakt, že v každý moment odevzdáváme kontrolu nad vlastním životem do rukou externím faktorům, aby dokončil líčení procedurálně chladné existenciální hrůzy lidského života. Jsme otroci skrz na skrz jak zevnitř tak z venku. MAIN STORYLINE: Max, budoucí masový vrah, je student bydlící na koleji s kamarádem. Mimochodem kamarád se sází s lidmi, kdo dokáže z "fragmentů" papíru složit (křesťanský) kříž. Nikdo to nedokáže. Max je perspektivní a příjemný kluk, ale v jeho nitru se kumuluje napětí. Sledujeme drobné ubíjející detaily jeho života a to, jak ve všech instancích kromě dvou, zachová dokonalý pokerface. BTW miluju, jak si Haneke hraje s emocemi a významy symbolicky. Tady je 3 minutový long take na tréning ping pongu. Repetice za cílem uspokojit touhu po perfekcionismu, pouze repetice a přesně proto je tak vypovídající! Není prostor pro nic jiného než zdánlivě nekonečné množství forehandů znovu a znovu a znovu...cut to black. V další scéně vidíme Maxe jak sedí tiše u stolu a takřka z ničeho nic hodí tácem: "Promiňte mi." slušně se omluví, cut to black. V další scéně Maxe drtivě zkritizuje jeho couch, znechucený a otrávený jeho výkonem. Veškeré jeho snahy o input jsou instantně zadupány do země, je jeden způsob, jak úder zahrát a na ničem jiném nezáleží. Alternativa je kritika jeho nekompetence. Později na pokoji hraje hru Mikádo. "This is skill against chance", říká mu kamarád. Opět posměšné  pokynutí Hanekeho. V tomto bezútěšném světě náhodu nezkrotíme skillem. Max je preciznější a hru vyhraje, avšak právě díky tomu neprohraje svou pistoli a "chance" bude jeho a ostatní později životy. Osudný den Max spěchá, potřebuje natankovat, na pumpě neberou karty, bankomat je mimo provoz a když si dovolí v bance předběhnout fontu je sražen na zem. Bezradný se vrací do auta a vypadá to, že zvažuje, že by odjel bez placení, ale možná jeho perfekcionismus mu v tom zabrání. Spořádaně zamkne auto a jde vystřílet banku, vrátí se do auta, a zabije i sám sebe. DALŠÍ STORYLINE: Důchodce a jeho dcera pracující v bance. Úvodní scéna je geniální. Jak je u Hanekeho časté, není dlouho jasné, kdo je protagonista a kdo křoví, a i když už znáte "hrdiny", zjistit něco o nich je pozvolný proces, vše je v přirozených situacích. V tomhle příběhu si s tímhle faktem Haneke vyhrál obzvlášť. Když v bance mezi ostatními hovoří paní za přepážkou se starým pánem, je to generická konvenční konverzace, až na konci scény se ukáže, že jde o otce a dceru. Když se sebe dcera nuceně a nevrle souká cokoliv víc, než jen zběžnou slušnost, skrze obrazovku prosakuje několik úrovní odcizení. Pro banku je jejich rodinný vztah nežádoucí, ale šel bych ještě dál, potlačuje osobu jako takovou. Není placená za svoje názory, zájmy, hodnoty, má prostě odevzdat svůj čas a kompetentně vykonávat svoje pracovní úkoly. Stalo by se ale něco, kdyby se chovala vřele? Asi ne, ale možná je přirozené zastydět se, když je člověk nucen na pracovišti vystoupit ze své profesionální role a stát se na okamžik...sám sebou. Důchodce je "obyčejný", je nemocný, unavený, osamělý, ale snaží se najít si malé kousky štěstí, suverenity a smysluplnosti. Nevzdává se, nebo alespoň z mého úhlu pohledu. Je možné, že Haneke ukazuje, že už ve skutečnosti svůj boj o svobodu prohrál. Za celý život odevzdaný mašinerii je odměněn apatií a všichni ho budou ignorovat, jak škemrá o pozornost, dokud konečně nezemře a všem se neuleví, pokud rovnou někdo nepřijde a náhodně ho prostě nezastřelí. Ale zpět k jeho charakteru - většinu času stráví u televize sledujíc zcela irelevantní informace, protože prostě nemá co dělat. Co nejvíce se snaží komunikovat s dcerou ve které vidí jedinou justifikaci svojí existence. Pro ní je často samozřejmě přítěží. Je tady legendární 8 minutový long shot na jeho telefonát s ní. Je to tak strašně obyčejný hovor - do všeho dceři kecá a ona je otrávená, trochu se pohádají, ale ani jeden nechce zavěsit, protože oba ví, že ona je všechno co má, a tenhle obyčejný hovor je pro něj vlastně...doslova to, pro co žije. A vždycky, když dcera na telefon předá jeho vnučku, na tváři se mu objeví tak kouzelný úsměv. Jako by najednou všechno za to stálo a na těch pár vteřin byl svět zase v pořádku. Haneke Vás tohle nechá sledovat fakt 8 minut jen abyste to nehodili za hlavu, abyste měli dost času jak si vše promyslet, tak sledovat reakce charakterů. Respect. Lékař mu v nemocnici říká: "Kdybyste dodržoval dietu, tyhle problémy byste neměl", "Ale mě to nechutná.","Preferujete bolest?" cut. Nevyřčená odpověď je ANO, někdy je bolest ze svobodného rozhodnutí lepší než diktát. Ke konci jde zase navštívit dceru do banky - zatímco ve stejnou dobu se blíží Max s pistolí. DALŠÍ STORYLINE: Další příběh je bezpečák s manželkou a malým dítětem. Postupně se odhaluje dusivá absence komunikace. On se baví pouze s bohem, ke kterému se modlí, ona říká pouze automatizované fráze. Není mezi nimi nenávist, ale určitá bariéra odcizení. Vztah je pokřivený, ale ne beznadějný, chtějí komunikovat, ale neví jak a proč, a tak dělají jen malé neobratné krůčky. Ona: "Kdy se vrátíš." On: "Po šesté." - další den Ona: "Kdy se vrátíš?" On: "Po šesté". Naprosto geniální long take: Manžel u večeře bez toho, že by zvedl pohled, řekne "Miluji tě." Ona "...co tím myslíš?..." On: "Myslel jsem, že to pomůže." Ona: "Proč?" On: dá jí facku. Ona je nejprve v šoku a chce odejít, ale dojde jí, že jestli nechce zahodit život nebo se sebrat a úplně odejít, nebo se zabít, tak s tímhle musí pracovat. Další den je zase řada na ní: Ona: "Kdy se vrátíš." On: "Po šesté." a nyní nově ona "Čau." On: "Čau." a její tvář zdobí najednou úsměv. DALŠÍ STORYLINE: Rumunský chlapec emigruje do Rakouska, neumí jazyk, žije jako bezdomovec, žebrá, krade, jí z popelnic. Jeho materiální situace je na bodu mrazu, ale jeho duši ještě systém nestihnul zpracovat, je obdivuhodně cílevědomý a nastavuje absurdní zrcadlo ostatním příběhům, ve kterých lidé mají daleko více, ale za cenu obětování sebe sama. Skvěle kontrastní scéna je na nádraží, kde na protějším nástupišti blbne jiný chlapec. "Ustupte od kraje nástupiště!" Varuje oba anonymní hlas v mikrofonu. Jejich hra jen eskaluje nebezpečností. Později je mladý rumun adoptován, když se mu shodou okolností dostane mediální coverage. Jinak by nepochybně byl prostě deportován. Na konci je s adoptivní matkou u banky, takže mu další shoda okolností možná sebere jak novou rodinu, tak jeho vlastní život. DALŠÍ STORYLINE: Manželé chtějí adoptovat dítě - adoptují napřed dceru, ta je zcela uzazavřená, později adoptují čistě kvůli mediální coverage ono rumunské dítě. U Hanekeo vzácný úkaz! Užitečné zpravodajství. POSLEDNÍ STORYLINE: Mladý voják krade zbraně a prodává je, jeho přičiněním se dostane zbraň k Maxovi. 38:00 je krásně hravá scéna. Voják se s někým sejde v rušné kavárně. Jsou zabráni zvenku skrze sklo kavárny, je slyšet pouze ruch venkovní ulice, nikoliv jejich hovor. Nejenže jsou vidět oni uvnitř v interiéru plného lidí, ve skle se odráží se i celá ulice a zároveň lidé venku chodí přímo před objektivem kamery. Celý dialog si musíme domyslet (že asi šlo o koupi zbraně) na základě zbytku filmu. KONEC: U finále si Haneke opět hraje s divákem a jeho percepcí záběru a obecného očekávání. Vidíme pouze Maxe střílet, ale nikoho umírat. Nevíme kdo zemřel. Strážný byl pravděpodobně zasažen, jelikož je tam dlouhý záběr na loket a šířící se kaluž krve, a dítě zůstalo v autě, ale zbytek je nejasný. Čekali jste rozuzlení pro všechny příběhy? Čekali jste šokující násilí? "Na ničem z toho nezáleží! To důležité už jste viděli, střelba je jen záminka pro Vás a Vaše prmitivní pudy!" Vysmívá se Haneke divákovi a celé mainstreamové filmové produkci.

V tomto diele nie je vôbec cítiť, že by autor rád narábal s filmovými prostriedkami ako je kamera, farby, podfarbenie scén hudbou, strih... je to kontrastná výpoveď o tom, že smrť vás stretne náhodne. Či už pri masakre, ako sprostredkúva neosobne skrz spravodajské šoty z vojen, alebo si smrť vyberie nástroj v podobe mladíka, ktorému sa nedá zaplatiť na pumpe, lebo nevie vybrať cash z bankomatu a tak sa naserie na samotnú banku. A tomuto mikropríbehu v ľudských dejinách sa venuje snímka. V dlhých záberoch úmorné s hercami, ktorí neoslovia, ale all in all rozumiem posolstvu diela.

Zatiaľ pre mňa najslabší Haneke, z ktorého sa mi páčili iba FRAGMENTY. Pre mňa ani tak nebolo zaujímavé čo je v nich ako to čo je MEDZI NIMI. Baudrillardova esej oGulf War Did Not Take Placeje azda kľúčovou referenčnou literatúrou. Násilie, náhoda, chronológia, absurdizmus a istá ničotnosť života. Papieriky hlavolamu môžu vytvoriť kríž, ale je to jediné riešenie? Sú naozaj tak homogénne? Alebo návod na skladanie vytvoril a má v rukách niekto, kto chce vytvárať istý typ obrazu vhodný pre konzumáciu. Ostrá kritika médií je evidentná, avšak nijako výrazne ma tentokrát Haneke nezasiahol. Ja by som asi ocenil buďto podstatne väčšiu, alebo podstatne menšiu fragmentarizovanosť jednotlivých fragmentov ako v sebe, tak medzi sebou.

Nejsem milovníkem vyloženě experimentálních filmů, jejichž tvůrci experimentují s možnostmi využití filmového materiálu a formou sdělení myšlenek natolik, až se pro mě stává výsledek divácky neztrávitelným. Hanekeho mozaikový film, který jsem právě viděl, nicméně vnímám za sebe jako snad to nejlepší, s čím jsem se v oblasti podobných experimentů měl možnost setkat. V 71 fragmentech sledujeme chronologicky poskládané útržky ze života několika postav, jejichž osudy se protnou v závěru během jedné otřesné události v bance. Záběry jsou převažně statické, připomínají někdy spíše průmyslovou nebo skrytou kameru, ale zároveň nabízejí postupně hned několik silných příběhů, které si divák z útržků sestavuje jako kluci onu papírovou skládanku. Určitě je zde patrná inspirace americkým režisérem Jamesem Benningem (mimo samotné formy zpracování kriminálního případu formou série statických záběrů to nelze přehlédnout v „pingpongové“ scéně s vrahem, která velmi připomíná úvodní „tenisovou“ scénu zLandscape Suicide), přičemž Benning sice přišel s něčím podobným dřív, ale Haneke dle mého názoru dokázal dodat této formě daleko diváčtější ráz včetně přidání akce a dialogů ve vybraných scénách. Ve výsledku mi navíc zpětně nepřipadá ani jeden záběr zbytečný, rovněž mě velmi příjemně prekvapilo, jak všechny fragmenty v závěru vytvořily jeden smysluplný celek a jak se mi později vyjasnily i motivy či záběry, jejichž význam jsem původně nechápal. Vyvrcholení příběhu, podané schválně bez prvoplánovaných emocí (a přesto pocitově zdrcující), je hodně kruté, ale díky úvodnímu titulku i očekávané. Více mě dostala závěrečná pointa, díky níž se po promítnutí posledního šotu stala z filmu v druhé vrstvě i krásná absurdní glosa o televizním zpravodajství. ***71 fragmentů chronologie náhodyasi nebude filmem, který bych si chtěl pustit znovu, ale o tohle zde vůbec nejde, jako spíše o úderný účinek s poselstvím a podnětem k zamýšlení, což ke mě v plné míře dorazilo. Proto s vysokým hodnocením ani na chvíli neváhám.[85%]