Bílá stuha (2009)

Téma nie je vôbec zlá, aj keď schéma príčina -> následok je iba čisto vykonštruovaná a hodná silnej polemiky. Určite nie fakt ani potenciálny dôvod. Čoraz viac sa hovoria sociólogovia a psychológovia o tom, že vtedajší Nemci neboli iní ako ostatné európske národy, alebo ako sme my dnes. Hoci prísna výchova bola na prelome storočí prítomná asi všade v Európe a predsa sme tu nemali nacistov v každej jednej krajine. Bohužiaľ téma zlyháva v spracovaní, ktoré ma väčšinu času nudilo - čiernobiely obraz bol neatraktívny, veľmi pomalé a zbytočne naťahované zábery, premrštená stopáž a toporné rozprávanie rozprávača pripomenuli, kto sedel na režisérskej stoličke. Celkové vyznenie pôsobilo až príliš bezemočne, chladne. Pochváliť možno aspoň dobové vykreslenie, celkom zaujímavého Burgharta Klaussnera v roli pastora a scénu s necitlivým doktorom, ktorý je k svojej milenke až nepredstaviteľne úprimný.

Hanekeho systematicky vystavaná psychologická dráma z predvojnového obdobia formuje na plátne vierohodný a bohatý obraz vtedajšej komunity s jej hierarchiou, pričom je schopná aj napriek jej klinickosti úspešne priblížiť ľudskú stránku aktérov ktorých zobrazuje. V Hanekeho rukopise skutočne cítiť informovanosť o autoritárskej osobnosti podľa frankfurtskej školy a prezentovaná rodinná dynamika je toho verným obrazom. Na prvý pohľad sa zdá, že jedinec mal skutočne vyššie predpoklady na oslobodenie sa od rodičovskej a hlavne otcovskej autority cestou nejakej ideológie. V tomto špecifickom prípade je tu vzdor voči spoločenským štandardom prezentovaný sériou zločinov, ktoré periodicky vyplávajú na povrch z hlbín spleti interného napätia z rodinného či širšieho komunitného prostredia. Atmosféra je skutočne dusivá, Haneke však dáva sporadicky priestor aj skutočne pozitívnym obrazom, ktoré vzhľadom na spomenutú atmosféru pôsobia o to viac vľúdne. Týmto je divákovi prezentovaná naozaj brilantná dráma ktorá postupne odkrýva tvár jednej komunity bez toho, aby na koniec polopaticky vyložila na stôl všetky súvislosti a motivácie postáv, tak ako je to pre Hanekeho už azda zvyčajné.

Pane Bože, proč jednoduše neumřeš?Rok [1913/1914] na vsi vykresluje obrázek tak odporný, že udiví, jak se tím dokázal Haneke zabývat plných 10 let.
Německý venkovBílé stuhyje místo, které nesmrdí zdaleka jen od hlav(y) (kvadratura autorit baron-pastor-lékař-správce), ale čpí napříč sociálním tělesem. Idylická vesnice v podzámčí čpí jako kapka hnijící vody, stlačená mezi pozadí kamery a sklo obrazovky. Zlo se jím šíří Brownovým pohybem, aniž by bylo zřejmé, kudy sem proniklo. Rituály, které nejspíš dříve fungovaly, ať už to jsou opulentní dožínky nebo mše, už nemohou potlačit pnutí, směřující nevyhnutelně k dezintegraci a vybití. To, jak je u Hanakeho obvyklé, občas vyhřezne tak brutálním způsobem, že ani otrlejší diváci nezůstanou ušetřeni otřesu.
Každý, kdo si umí vybavit to nejpodstatnější z celého krásného dvacátého století, uhodne, na koho to všechno bude mít největší vliv. A čeho se od těch momentálně nejzranitelnějších v budoucnosti nadějeme.

Dedinská epopeja. Nahliadnime do domovov dôležitých postáv obce na začiatku 20.storočia - ku grófovi, ku lekárovi, ku učiteľovi, ku kňazovi a ku sedliakom. Ale nie každý je taký ako sa na prvý pohľad tvári a ukazuje na verejnosti. Navyše, keď k tomu pridáte sériu záhadných zločinov máte celkom kvalitný koktejl... alebo nie? Tento film mohol byť výborný, ale je len dobrý... neviem, niečo mi tu nesedelo, tá pomalosť a zošnurovanosť to nepredala tak dobre ako mohla. Povedal by som, že to bol taký profesorský prístup, zdá sa mi, že Haneke pravidelne do svojich filmov nedáva emócie.

Hanekeho (zatím) poslední dva filmy se věnují především stáří, umírání, tělesné bolesti a smrti obecně.Láskavlastně o ničem jiném není, byť v ní ta láska je samozřejmě taky. Depresivním a temným tématům se samozřejmě věnoval vždycky, ale z žádných jiných jeho filmů není tak znát uvědomění vlastního věku a bolesti těla s tím spojené.Bílá stuhana mě působila jako určitá předzvěst následujících filmů, jelikož se v ní většina stejných témat odráží též. Vše pak umocňuje existenční depka z úvah starého muže nad částí života, kdy ještě mladý pracoval jako venkovský učitele v dost zvláštní obci, kde se stalo několik dodnes nevyřešených a nepotrestaných zločinů. Z toho pak plyne jednak nemožnost cokoli změnit i na tak malém prostoru a s dostatečně obhajitelnou hypotézou s drobnými důkazy, ale také se zde zrcadlí německá společnost na začátku 20. století, kdy striktní a agresivní generace vychovala ještě striktnější a agresivnější. Pak se dá pochopit jedna z nejzásadnějších cest k vítězství nacismu, jelikož ten stál na vyloženě přísně striktním řádu, tvářícím se jako jediný důstojný a "čistý" - v mnoha významech smyslu. Všechno to, co v Bílé stuze skrze mozaiku různých postav a vývinu jejich charakterů sledujeme, dává dohromady tento hutný, hluboký a celistvý obraz výše uvedených témat. Vadí mi ale krapet povrchní cesta k tomu, kdy sice Haneke pracuje s psychikou svých postav, ale na druhou stranu nad nimi nepřemýšlí nad rámec jeho představy o krutých a zlých nebo všemu poddajných venkovanech. Takže prostor venkova zde (ne naštěstí úplně, ale pořád viditelně) je zobrazen jedním z jeho dvou nejčastějších způsobů, přičemž jak ten příliš idylický, tak i příliš démonizující, mi přijdou mimo, nehledě na to, kdy a kde se to odehrává. Oba přitom ano, mohou fungovat, ale bez pořádného pozadí, proč to tak je, to nemůže působit jinak než vytrženě. Zvlášť, když první pojetí by se mohlo realisticky uchytit jen v pohádce a druhé ve specifickém hororu - a ani jedno to není. Vzhledem k tomu, jak chceBílá stuhapůsobit a budovat své poselství, bych tak byl mnohem radši, kdyby měla životnější, skutečnější postavy, které klidně ať jsou prolezlé negativními vlastnostmi, ale ať u nich aspoň vidím jednu dobrou nebo ať jejich zlo působí míň plakátově. To mi dojmy z jinak dost povedeného filmu dost kazilo a silné dojmy zanechalo hlavně v propracovanějších jednotlivých scénách, než z celkového výsledku, byť to, co vychází z celku, mi přijde silnější než jednotlivosti. V tom mi to přijde poněkud zvláštně nevyvážené a kazí to i nadbytečný voiceover, často popisující zrovna nebo záhy ukázané děje a hlavní kvůli němu je závěr poněkud mdlý, jelikož ticho v kostele s celou vesnicí v něm by vyznělo mnohem důrazněji. Dal bych tak 3,5*, ale vzhledem k tomu, že u mě pořád převládaly pozitivní dojmy nad negativními a celkově to mělo působivou atmosféru přesně odrážející to, o co Hanekemu šlo, tak se rád přikloním k lepšímu hodnocení. Jeho filmy vždycky jsou do jisté míry zahleděné do vlastního světonázoru, ale tenhle pořád není tak kárající, abych i za to chtěl shazovat. Slabé 4*