Duna (2021)

Když David Lynch v osmdesátkách natočil svou Dunu, vznikl fascinující halucinogenní cirkus, který vypadal jako horečnatý sen člověka, co usnul na hromadě sci-fi paperbacků a probudil se v továrně na paruky. Denis Villeneuve se na to podíval a řekl si: „Co kdybychom tentokrát natočili Dunu tak, aby působila jako skutečná civilizace a ne jako galaktický karneval po otravě muchomůrkami?“ A vznikla Duna. Film, který je současně monumentální, nádherný, inteligentní a zároveň místy tak chladný a odtažitý, že by vedle něj působila lednice z IKEA jako emocionálně otevřený kamarád.
Největší problém celé první Duny je vlastně zároveň její největší síla. Villeneuve totiž odmítl natočit klasický blockbuster. Žádné pobíhání po poušti s hláškujícími hrdiny, žádné marvelovské epileptické záchvaty CGI bordelu, žádné vysvětlování každé druhé věty pro publikum, které současně sleduje telefon a přemýšlí, co bude k večeři. Místo toho dostanete dvě a půl hodiny budování světa, politiky, náboženství, rodových intrik a nekonečných záběrů na poušť tak majestátní, že po půl hodině začnete mít pocit, že vám písek proniká i do spodního prádla.
A právě tady se publikum rozdělilo na dva tábory.
První seděl v kině s otevřenou pusou a fascinovaně sledoval každou vteřinu.
Druhý po hodině kontroloval hodinky, po hodině a půl kontroloval telefon a po dvou hodinách pravděpodobně hledal nejbližší písečný červ, který by ho z utrpení vysvobodil.
Protože ano. Duna je pomalá. Sakra pomalá. Villeneuve dokáže natáhnout příchod vrtulníku na intenzitu biblického zjevení a z obyčejného vystoupení z kosmické lodi vytvořit událost, která působí důležitěji než většina současných filmových finále. Někdy je to hypnotické. Jindy člověk cítí, že režisér stojí za kamerou a šeptá: „Koukej, jak strašně epické to je.“ A pak ten záběr nechá běžet ještě o třicet sekund déle.
Timothée Chalamet tehdy ještě nebyl tím mesiášem pouštních fanatiků, kterého známe z druhého dílu. Tady většinu filmu působí jako zmatený aristokratický teenager, kterého někdo omylem vytrhl z focení módního katalogu a posadil doprostřed galaktické občanské války. Funguje to, ale teprve zpětně po druhé části člověk ocení, jak důležitá tahle opatrná výstavba byla.
Rebecca Ferguson mezitím krade každou scénu s intenzitou profesionální zlodějky aut. Zatímco ostatní postavy většinou významně hledí do dálky a mluví o osudu vesmíru, ona působí jako jediný člověk v celé galaxii, který má skutečné emoce a zároveň by byl schopný vás během rodinné večeře psychicky rozebrat na prvočinitele jedinou větou.
A pak je tu audiovizuální stránka.
Kristepane.
Tohle není kamera. To je vesmírná architektura.
Každý záběr vypadá, jako kdyby ho nekomponoval kameraman, ale náboženská sekta uctívající brutalistní monumenty. Lodě jsou gigantické. Paláce jsou gigantické. Dveře jsou gigantické. Stoly jsou gigantické. Dokonce i stíny působí giganticky. Celý film má pocit, jako kdyby lidstvo přestalo stavět budovy a začalo budovat památníky vlastní důležitosti.
A Zimmer?
Ten člověk už dávno neskládá hudbu pro lidi.
Zimmer skládá hudbu pro tektonické desky.
Jeho soundtrack připomíná kombinaci vikingského pohřbu, průmyslové havárie a mimozemského páření velryb. Místy to zní, jako kdyby se Arrakis sama snažila komunikovat skrz reproduktory a nebyla si úplně jistá, zda chce lidstvo varovat, nebo sežrat.
Jenže zatímco druhý díl přináší explozi emocí, konfliktů a velkých payoffů, první Duna je v podstatě obrovská předehra. Luxusní. Nádherná. Audiovizuálně téměř bezchybná. Ale pořád předehra. Film končí přesně ve chvíli, kdy má člověk pocit, že se příběh teprve pořádně nadechuje. A právě proto na některé diváky působil trochu jako tříhodinový trailer na něco ještě lepšího.
Ve výsledku ale pořád jde o jednu z nejambicióznějších a nejlépe vypadajících sci-fi posledních let. Jen není tak strhující jako její pokračování. Tam, kde druhá část člověka semele, první ho hlavně pomalu a důkladně hypnotizuje.
Silnější tři a půl litru koření z pěti. A obrovský respekt za to, že si někdo v době filmového ADHD vůbec dovolil natočit blockbuster, který se nebojí být pomalý.

Přiznávám, že mě od většiny velkofilmů odrazu "hype", který se kolem nich - často dost nezaslouženě - strhne, proto se kDunědostávám až pět let po jejím uvedení. A ani tady jsem bohužel nebyla donucená svůj názor přehodnotit. Jako pro člověka, který knižní sérii nečetl, je pro mě Duna v podstatě "nekoukatelná", protože téměř nic nevysvětluje. Nevíme nic o době, kdy se odehrává a co jí předcházelo. Nevíme nic o žádné z planet. Nic o velkorodech. Nakonec ani celkem nic o osobní historii hrdinů... Prostě se rovnou jde k věci, aniž bychom znali jakékoli souvislosti nebo motivace. Kdybych naopak byla skalním fanouškem knižní série, zklamalo by mě, že je jistě jinak propracovaný svět filmově takhle osekaný jen na hlavní zápletku. Dvě hvězdičky dávám v podstatě jen za sympatické obsazení, dobré herecké výkony a epické vizuální zpracování. Bohužel je to ale trochu málo.

Nechápu ty vysoká hodnocení. Ano, vizuálně je to udělané dejme tomu hezky, doprovodná hudba na úrovni. Ale jinak? Nuda, šeď, ani knihy se to moc nedrželo. Zkrátka Vilnéf - jako vždy, mnoho povyku pro nic.
Obsazení snad ani komentovat nebudu. Brutálně nesympatická teenka Zendaya byla jako pěst na oko. A to jsem jestě netušil, co její postavě vymyslí v druhém díle.

Jeden z nejvýraznějších blockbusterů generace, který se svou náturou úspěšně vzpírá tradičnímu hollywoodskému pojetí extrémně drahého studiového kinoproduktu. Duna Denise Villeneuvea je silně obrazotvorná adaptace, jež stojí především na pečlivě budovaném prostředí a atmosféře, pro což je daný režisér nejlepším možným kandidátem, a diváka velmi pečlivě usazuje do hlubokých obrazů úžasně nadesignovaného světa, který dokáže působit divoce i rafinovaně, fantasticky a zároveň autenticky. Odtažitý styl, který se odráží i v hereckých projevech, skvěle evokuje ducha a psychologii původního literárního díla, byť samozřejmě filmový formát těžko otiskne ducha knihy jedna ku jedné. Ačkoliv film nenabízí třeskutou akci či výrazné stand-alone finále a zápletku špikuje nejedno klišé, nikterak mu to neubírá na působivosti, protože tahle Duna je naprosto jedinečný zážitek.

Duna má zásadní problém. Je to velmi propracovaná knižní předloha, která se na plátno převádí těžko. Své by o tom mohlo říct rovnou několik režisérů. Lynch se na tom spálil, speciálně ještě potom, co mu to studio sestříhalo na klasickou délku. Bylo pár dalších, kteří se pokoušeli o zfilmování neúspěšně. A pak je ještě verze točená na Barrandově, která... je pro fanoušky knih možná, ale jinak to nic extra není.  Co dostane divák neznalý předlohy, do toho se asi nedokážu tak úplně vcítit. Vypadá to výborně, obsazení je až na nějaké výjimky slušné. Hudba je prostě Zimmer, to je top level. Souboje, efekty, vše vypadá dobře. Příběhově... no já nevím, vlastně tam toho moc není a protože se ani nesnažili moc vysvětlit (je toho fakt hodně), tak nevím jak to funguje, ale asi ano.  No a pro milovníka předlohy? Je tam několik zcela zbytečných změn, speciálně Kynes, to bije do očí. Ale vcelku to jinak ztvárňuje velkou část skvěle. Jen se u toho člověk párkrát v duchu pozastaví a přemýšlí, jak ten děj chápou ti, co neznají vše na pozadí, můžou vnímat. Pochybuji, že to zfilmují komplet, protože i knihy se už pak dostávají do hodně divné roviny, tuny vnitřních dialogů, filozofie, ekologie, teologie... Vlastně jsem zvědav, co z toho vytlučou.