Gepard (1963)

Gepard si ma po druhom pozretí získal aj napriek intenzívnej averzii voči historickým výpravným kostýmovým filmom. Na rozdiel od väčšiny filmov spadajúcich do tejto kategórie, ktoré využívajú historický rámec primárne ako kulisu alebo výzvu pre snaživých set designérov, je v prípade Geparda zjavné, že filmu predchádzal rozsiahly rešerš a hlavne že je produktom autentickej osobnej fascinácie obdobím zjednocovania Talianska a úpadku starých aristokratických rodov. Obligátne trópy žánru sú prítomné aj tu (kostýmy, pompézne bojové scény, veľkorysá výprava či mierne prepálená stopáž), nepôsobia však ako odškrtnuté položky  na zozname. Neobvyklé je aj relatívne prívetivé, alebo prinajmenšom ambivalentné vykreslenie šľachty stelesnenej titulným Gepardom, postavou oscilujúcou medzi skepticizmom voči nastupujúcemu modernému Taliansku a uvedomením si nevyhnutnosti spoločenskej zmeny, hoci prebieha na jej vlastný úkor. PS: Geparda možno vnímať ako snímku, ktorej skepticizmus voči nastupujúcej buržoázii a určitá nostalgia za didaktickým potenciálom aristokracie pomáhajú objasniť Viscontiho príslovečnú aristokraticko-komunistickú rozpoltenosť. (4.5/5)

Milujem rodinné ságy a taliansky historický filmIl Gattopardoma milo prekvapil. Osudy šľachtického rodu zachycujú nielen život jednotlivcov, ale aj revolučné snahy Talianov v 19. storočí. Knieža Salina je správnym mužom, ktorý je múdrou hlavou rodiny a dokáže ustáť aj chaotické obdobie. Postavy sú sympatické, zaľúbenciClaudia CardinaleaAlain Delonrozkošní aMario Girottišarmantný. Historická nádhera.

Velkolepé, ale zvláště v druhé části jsem měl pocit, že knižní předloha musela být bohatší, zajímavější a uspokojivější - přece jen vnitřní pocity, myšlenky a melancholii nedokáže film tak vyjádřit. Film spíše tak klopýtal a přešlapoval na místě, aby si člověk nakonec řekl, že za tři hodiny se tam zase toho tolik nestalo. Na to byly emoce příliš nevýrazné - přitom u pomalého Tenkrát na Západě dokáže člověk sedět jako přikovaný. Není to první Viscontiho film, že kterého mám tenhle pocit. Chce toho říci hrozně moc, chce si to říci po svém, tak točí a točí a točí, ale výsledek je poněkud řídký.

Přidávám jen poznámku Gillese Deleuze v roli pátera:nerozumíme těmto boháčům, neboť sii stvořili svět pro sebejehož zákony nejsmy schopni pochopit, a v němž to, co my považujeme za druhotné či dokonce za nevhodné, nabývá jisté naléhavosti, mimořádného významu, jejichž motivy nám unikají jeko rituály, jehož náboženství neznáme(Film 2 Obraz-čas, str. 114 a o Viscontim dále, včetně rozboru teorému "vše přichází příliš pozdě").

Předně děkuji, že jsem film mohl vidět znovu a lépe na velkém plátně! Byl to fenomenální zážitek. Veledílo evropské kinematografie, které funguje na všech rovinách a ani na vteřinu nenudí. Luchino Visconti využívá svých inscenačních zkušeností, jež nabyl při práci operního režiséra, k tomu, aby strhujícím způsobem zachytil a komplexně odvyprávěl pestrý obraz života šlechty na pozadí společenských změn v Itálii 2. pol. 19. století. Herecké obsazení je význačné: počínaje Burtem Lancasterem v roli hlavy rodiny, mladičkým, avšak nesmírně jiskřivým Delonem pokračuje, a krásnou Claudií Cardinale konče. Gepard je jako jedna velká filmová freska zachycená na širokoúhlém formátu. Stejně jako nejvýznamnější díla Michelangela, Berniniho a dalších klasiků má i Viscontiho snímek nadčasový přesah, univerzální dosah a navzdory trhlinám času nesmírnou energii i pro dnešní "zhýčkané" publikum. A přitom je jeho téma neuvěřitelně prosté: Osamocení člověka (Lancasterův pohled do sálu mi dlouho nezmizí z paměti). Existuje-li filmová obdoba Tolstého epické Vojny a mír, již jsem sic s výjimkou ukázek nečetl, ale znám její genezi i kvality, pak je to Gepard Luchina Viscontiho. Plesová sekvence je vedle Felliniho snových kontur v "Otto e Mezzo" jedním z největších momentů ve vývoji modernistického příštupu k filmové řeči.