Posedlost (1943)

Bezesporu nejlepší (proto)neorealistický černofilm všech dob (existují další?). Nápad zpracovat Cainův román svému asistentovi údajně dodal Jean Renoir; spisovatel ale nedal svolení k adaptaci, proto se film až do 70. let promítal jen v Itálii. O hlavní ženskou roli stála Anna Magnani, byla ovšem ve čtvrtém měsíci těhotenství, a tak si na svůj debut u Viscontiho ("Nejkrásnější") musela ještě pár let počkat. "Posedlost" překonává Garnettova "Pošťáka" ve všech ohledech, v první řadě díky realistické kresbě prostředí (tvůrci nešetřili malebnými detaily pouličního života, takže je pořád nač se dívat, krimi nekrimi), dialogům a vřazení postavy Španěla. Má prý také blíž ke Cainově předloze (nečetl jsem) - spoluscénáristovi Giuseppemu De Santisovi šlo o to, aby si divák náležitě užil "ovzduší smrti a spermatu".

Akurát len včera som mimochodom videl práve posledný [priemerný]Viscontiho, aristokratický titul:Nevinný, zatiaľ čo zrovna dnes, zase úplne ten otvárací, debutantský, a k tomu ineorealistický, a patriaci k vôbec tomunajlepšiemu, čo tento režisér počas svojej kariéry inak vytvoril, a konečne som tentoraz z mojej strany udelil i maximálne hodnotenie v podobe 5* • Autor započal národné filmové hnutie:TALIANSKY NEOREALIZMUS, ktorý sa stal v podstate takým»odrazovým mostíkom«pre nasledujúcich režisérov, akými sú: R. Rossellini, V. De Sica, G. Santis a ďalší. • Príbeh bol síce [teda aspoň zo začiatku to tak i vyzeralo] celkom láskyplne prostý, no zároveň [naprieč ďalšími pridanými scénami] i pomerne dosť rozvinutý, a to konkrétne s následne aj «pridanými hodnotami» v podobe spracovania rozšíreného scenára+revolučné prvky - extra naviac, k čomu sa snáď automaticky postupne pridávali i ďalšie kľúčové postavy, ak avšak nepočítam tie naprosto zásadné v podobách:Gina&Giovanny, ktorí sa do seba tak mimoriadne zamilovali, že dokonca za sebou zanechali i menšiu spúšť; skrátka v tomto prípade sa dostavilaLÁSKAnaprvý pohľad, pretože akonáhle automechanikGino Costa, vkročil do tohto výčapu, tak si proste nemohol nevšimnúť tu prítomnú vydatú kuchárkuGiovannu Braganovú[viac-menej skôr akúsi slúžku] za majiteľaGiuseppeho Bragana, ktorý, zdá sa, hádam [od]teraz naplno stál týmto milencom v ceste, z čoho sa vzápätí vytváral i akýsi»americký bratanec«podobyFILMU - NOIR; inými slovami povedané, debutant na poli hraného, celovečerného filmu, voľne vychádzal z kriminálneho románu:The Postman Always Rings Twiceod am. spisovateľaJamesa M. Caina, k čomu potom šikovným spôsobom prispôsoboval i chod jednotlivých scén... • A k samotnej dokonalosti tomuto titulu podľa mňa ani príliš veľa tak nechýbalo.

[3,5*]     Prvý Viscontiho film a už taká vysoká kvalita! Jedná sa o výborný dramatický príbeh s romantickými a kriminálnymi prvkami, pričom svojim filmárskym štýlom, zrejme ako prvý svojho druhu, prináša nový umelecký smer (neorealizmus). Obaja hlavní predstavitelia sú veľmi presvedčiví, tak šarmantný tulák Gino (Massimo Girotti), ako aj femme fatale Givanna (Clara Calamai), chémia medzi nimi funguje perfektne. Mám hádam jedinú vážnejšiu výhradu, a to k prehnanej dĺžke filmu. Film je totiž mierne nevyrovnaný, predovšetkým v slabšej strednej časti sa trochu stráca náboj. Zaradené v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete.

Je to trochu pomalejší a náročnější podívaná, to jo. Ospalý italský venkov, člověk by nepoznal, že je to film natočený za války. U nás se za protektorátu točily hlavně oddychové komedie, aby divák alespoň na chvíli unikl tísnivé realitě. Tohle skvěle propracované kriminální milostné drama je ale úplné popření těch našich (trochu slaboduchých) oddychovek...

Už ve svém debutu ukázal Visconti svoji extratřídu. Učednická léta u Jeana Renoira jsou znát, neboť právě staré Renoirovy filmy mi Posedlost připomíná. Jinak je zřejmé, i když dnes těžko představitelné, jaký šok musel film znamenat. Po třicátých letech plných uhlazených romantických filmů s "bílými telefony" přišla Posedlost se zaprášenými silnicemi, nuznými pokojíky a docela obyčejnými lidmi. Však i samotný Mussolini po římské premiéře zařval, že tohle není Itálie. A jakýsi vládní deník napsal : "Ze zahraničních vzorů si tento film bere chorobnou, přehnanou amorálnost a hrubou řeč, kterou špatně maskuje rétorickým naturalismem. Tento film je souhrnem ohavných vášní, ponížení a rozkladu, je urážkou italského lidu, jehož údajný život chtěl zachytit na zcela pomyslné a nemožné úrovni". Podobné soudy by spíše slušely některým českým polistopadovým filmům (kopírujícím americké sračky), nikoliv Posedlosti. Ale takto to v historii kinematografie chodí - kvalitní režiséři s kvalitními filmy posouvali hranice toho, co lze ve filmu ukázat, až jsme se dostali do situace, kdy kdejaká režisérská nula točí hromady úchylných sraček, a nikdo už se nad tím ani nepozastaví...