Hvězdy Velkého vozu (1965)

Na rozdiel od väčšiny Viscontiho esteticky mimočasových, sui generis filmov natočených po neorealistickom období, sa mi Hviezdy veľkého voza zdajú byť o niečo bližšie dobovej tvorbe. Úvodná sekvencia záberov z auta a miestami živšia, kinetická kamera (nespomínam si na takto dynamické zoomy v inom Viscontiho filme) pripomínajú postupy umeleckých filmov 60. rokov. Naďalej je prítomný výrazný teatrálny/melodramatický prvok, avšak dramaturgia postavená na postupnom odhaľovaní rodinných tajomstiev prináša aj vyššiu mieru subtílnosti, než je u Viscontiho zvykom, čo tiež možno vnímať, ako priblíženie filmu dobovej artovej tvorbe. Tradične nápadité je rámovanie záberov, ktoré je vizuálne pútavé naprieč celým filmom napriek tomu, že sa z 90% odohráva v interiéroch. Zaujímavý "b-side", v ktorom sú potlačené klasické vizuálne autorské trademarky a zároveň zachovaná tematická kontinuita (úpadok aristokracie, degenerácia, problematické rodinné vzťahy).

Claudia Cardinale a Jean Sorel v brilantnej dráme maestra Viscontiho, režiséra, ktorého trestuhodne doceňujem až tak neskoro. Komorný príbeh, odohrávajúci sa v starom sídle, plnom temných tajomstiev, ktoré nemali byť nikdy odhalené, ale ktoré sa doslova s úpenlivým výkrikom derú na povrch. Visconti sa v určitom období zrejme až vyžíval v opisoch rozpadu tradičnej rodiny a najmä odhaľovaní nielen jej večného pokrytectva, ale aj prísne strážených úchylností. Príbeh mladej židovky, ktorá sa vracia aj s novým manželom domov je nasiaknutý atmosférou, prekonávajúcou aj viaceré gotické horory tej doby. Celý dom ožíva temnou atmosférou starých čias a jeho "genius loci" sa vinie ako strašidlo celým filmom.. Sú tu dva piliere, silná atmosféra rodinného sídla a scenár na ktorých je celý film postavený. Herecké výkony Jeana Sorela a aj Claudie Cardinale nie sú tu až také podstatné a to je len dobre. Doslova cítime dobu, v ktorej sa príbeh odohráva a tragický koniec je len logickým vyústením toho všetkého.

Mladá židovka sa vracia so svojim manželom do povojnového Talianska. Dávne hriechy ožívajú v spomienkach a opäť nahlodávajú rodinné väzby. Rodný dom ožíva temnou atmosférou starých čias a neúprosne sa vinie celým filmom. Je to práve silná atmosféra rodinného sídla, ktorá dotvára film silnejším. Luchino Visconti sa oprel o kvalitný scenár a dokázal mu vtisnúť silu doby, v ktorej sa príbeh odohráva. Určite mu pomohli aj aktéri na čele s Claudiou Cardinale.

"Nedávno jsem něco dělal v římské opeře, přišel ke mně osvětlovač a říká : Tak co, spali spolu, nebo ne ? Já nevím, odpověděl jsem, co ty myslíš ? Já myslím, že ano, řekl. Každý si může myslet, co chce." Matné hvězdy Velkého vozu se jmenuje překrásná báseň, v níž Giacomo Leopardi vzpomíná na rodný dům, na hvězdy nad zahradou, s nimiž rozmlouval jako chlapec a které byly svědky konce jeho šťastných dnů. Giacomo Leopardi (1798-1837) byl Viscontimu blízký svým urozeným šlechtickým původem i svým postojem vůči němu - nenáviděl ho i miloval, tak jako miloval a nenáviděl celou svou
vznešenou rodinu. K samotnému filmu pak mohu dodat, že jsem ho viděl asi potřetí a vždy se mi velmi líbil. Je to naprosto typický Visconti. U něho je film skutečné umění.

Ojíněná, hluboká, kardinální intimita lape po dechu, jako šplouchající vlna naráží, tříští se o nepříhodná, kamenitá skaliska. Každá její částečka dopad má, rodinnému portrétu pokřivuje rám. Co přivedlo tě sem, lásko má? Anamnéza amnézie minulosti, jež v komnatách rozkvetla, jejíchž pavučin ses nechtíc dotkla. Jean Sorel žhářem tepajícího nitra. Rozervaný mladík, pln rozbřesku jizev, přívalu rozbouřených citových sesuvů, jehož odpíraná rozkoš, nepřípustná slast s vlastní krví, užírající touha po zakázaných polibcích, přivedly do záhuby. V podivných emocích se svíjí, v plamenech utápí. V zahradě pozemské, jen busty lidskosti se krčí. Plesají slova, shořely věty hříšně romantické, nakřápnutý, eroticky antický styl sblížení, milostných dopisů mystický sen vrcholně teatrální. Rozbolavělý sten, ohnivá šelest člověka, svědomí s ďábelskou páteří, hozené ven.