Ludvík Bavorský (1973)

K Ludvíku II. Bavorskému mám vztah hned trojnásobný. Navštívil jsem zámek Neuschwanstein, který on nechal postavit. Mám rád vážnou hudbu včetně Richarda Wagnera, jehož on byl velkým mecenášem a bez jehož podpory by možná Wagnerova díla nevznikla. A jeho případ je dodnes kontroverzní jako možné zneužití psychiatrie. Dne 10. června 1886 byl Ludvík II. na základě psychiatrického posudku sesazen z trůnu a prohlášen za neschopného vládnout z důvodu duševní choroby. Profesor Bernhard von Gudden (v té době známý psychiatr, který dělal posudek) Ludvíka nikdy osobně nevyšetřil. Posudek byl sestaven pouze na základě svědectví dvořanů, ministrů a účetních. Diagnóza byla postavena na jeho „podivném“ chování jako stavění příliš drahých zámků (Neuschwanstein, Linderhof, Herrenchiemsee), homosexualita (tehdy považována za deviaci), vyhýbání se veřejným povinnostem, noční život, exaltovaný obdiv k Wagnerovi atd. Posudek prohlásil, že je „nevyléčitelně duševně nemocný“ a neschopen vládnout do konce života. Tři dny poté (13. června 1886) Ludvík II. zemřel za velmi nejasných okolností v jezeře Starnberger See a spolu s ním zemřel i profesor Gudden (kterého Ludvík údajně utopil a pak se utopil sám). Je velmi pravděpodobné, že to celé bylo politicky motivované včetně vymyšlení diagnozy „paranoia“ (schizofrenie). Každopádně film zachycuje život Ludvíka od jeho korunovace v 18 letech až po tragický konec v roce 1886. Visconti ho portrétuje jako citlivého, romantického a stále více osamělého snílka, který je posedlý hudbou Richarda Wagnera, staví pohádkové zámky, trpí neopětovanou láskou ke své sestřenici císařovně Alžbětě Bavorské (Romy Schneider), zápasí se svou homosexualitou a neschopností plnit roli „normálního“ panovníka. Film je velkolepý, pomalý, dekadentní a melancholický, což je typické pro Viscontiho styl. Klade důraz na estetiku, krásu, osamělost a postupný úpadek krále do excentricity a „šílenství“. Ludvíka hraje Viscontiho dvorní herec Helmut Berger

Obvyklé kritiky Viscontiho filmov nepovažujem vo vzťahu k jeho vrcholným dielam za smerodajné. Ludwig však vonkoncom nepatrí do tejto skupiny. Sošnosť, monumentálnosť a istú dávku akademickej odmeranosti prítomnú naprieč dielom vnímam ako pojmy charakterizujúce Viscontiho estetiku, nie ako predmety kritiky. V Ludwigovi sa však tieto svojské autorské vrtochy obracajú proti samotnému Viscontimu. Formálne komornejšie pojatie vizuálnej stránky nenecháva vyniknúť pompéznosť interiérov a kostýmov, čo vo výsledku nezanecháva tak presvedčivý efekt ako v Gepardovi. Napriek štedrej stopáži a prítomnosti v takmer každej scéne zostáva hlavná postava nespoznaná – pôsobí skôr ako archetyp šialeného kráľa než ako konkrétny človek so svojou špecifickou patológiou. Za najslabší článok považujem dramaturgiu. Nesledujeme totiž detailnú charakterovú štúdiu vyúsťujúcu do postupnej straty Ludwigovej súdnosti, ale pre mňa nepochopiteľné striedanie rozsiahlych pasáží, počas ktorých nedochádza k posunu deja ani k vývoju mentálneho stavu postavy, nasledované neobjasnenými a nemotivovanými skokmi. (2.5)

Vizuálně bohaté, začátek s korunovací slibuje hodně, ale pak se děj přeleje ve zdlouhavý řetězec rozhovorů, bohužel jen zřídkakdy duchaplných. Romy Schneider v roli Sisi vůbec nemusím. Velkou chybou české produkce filmu na ČTart podle mne je, že nedala přednost němčině před italštinou (byť jde o film italský).

Parádička! Film má být hlavně podívaná, notabene strhující podívaná s katarzí na konečku. A tak jako román má být tlustý, film má být dlouhý, no ne? - - - Jen bych měl na Lukína jednu otázku (řečnickou): Hele, Luki, máš nějaký problém s naším milovaným starým mocnářem, s naším milovaným starým Procházkou? Ahoj!

MIMORIADNE »vyčerpávajúci«, životopisný titul o vskutku pomerne dosť zvláštnom ["určite i hodne výstrednom"] panovníkovi:ĽudovítoviII. Wittelsbachovi, a to mimochodom myslím úplne úprimne, keďže práve namiesto štyroch, reálnych hodín, sa mi po pocitovej stránke skrátka zdalo, že sa na jednotlivo prezentované, dejinné udalosti, proste ešte pozerám predsa i máličko viac, než je teda vôbec prípustné; alebo jednoduchou rečou prevedené zrovna tak, že počin bol tak neuveriteľne zdĺhavým, a k tomu dokonca miestami i strašne nudným, že Viscontiho nielenže v jeho priamych a fetišových víziách absolútne nikto nezastavil, ale zároveň aj ktosi celkom zabudol na «strihačské nožničky», čím by v podstate aspoň trpiacemu divákovi trochu uľahčil i samotný prechod naprieč týmto [ne]konečným dianím, ktoré bolo podľa mňa maximálnym spôsobom premrštené a zbytočné v jednotnom ponímaní. • Predstaviteľ ústredného protagonistu: Helmut Berger, bol do titulnej úlohy vhodne vybraný; stačí sa len pozrieť na dotyčného reálny predobraz, a hneď máte v tom naprosto jasno. • Rovnako ma tiež zaujal i reálne jestvujúci: RichardWAGNER, nemecký hudobný skladateľ, s ktorým mala hlavná postava aj niekoľko spoločných výstupov, a ktorého tento mecenáš zo začiatku financoval z »kasy« daňových poplatníkov, čo bol ďalší extra rozmer extra naviac, a to ani nehovoriac o «incestných vzťahoch», kedy povedzme, že sa také manželské zväzky, vo veľmi [ne]kľudných stavoch uzatvárali medzi bratancami a sesternicami, a tým akosi často dochádzalo taktiež i k telesným deformáciám pre nasledujúcich potomkov, čiže táto daná epocha bola kompletne zdeformovaná, kvôli čomu sa zo strany tohto režiséra zosypala vlna drsnej kritiky na tieto obdobia v rámci celku, no súčasne by sa mal pozrieť aj do vlastného súdka! • Odporúčam jedine iba čo najvytrénovanejšiemu publiku, v opačnom prípade to nemusíte dať na jeden, neprerušovaný záťah! Mne sa to našťastie podarilo, a veď ako ináč.