Gabriela (1941)

Další z řady melodramat vzniklých za Protektorátu, které mi nepřijde nijak zvlášť odlišné. Možná až na ten překombinovaný závěr se strukturou "tři tragédie a náhlý happy end" - přičemž o to víc teď chápu ohlasNočního motýla, jelikož ten měl opravdu atypický závěr na melodrama své doby, kdežto tady ten happy end prostě musel přijít, stůj co stůj. Marie Glazárová mě herecky moc nezaujala, celé to táhl hlavně dokonalý Höger a celkem obstojný Leraus, přičemž hlavně kvůli projevu a umu Högera mě to nemíjelo tolik jako jiná protektorátní melodramata. Natočené je to poměrně rutinně a scénář je prostý, ale naštěstí to dokáže na svoji stopáž fungovat, i když některé dějové linie ohledně vedlejších postav působí v celku jaksi navíc. Ačkoli to díky nim může působit rozsáhleji co se míst a fikčního světa týče, takže se to nesoustředí čistě jen na románek ohledně tří postav a vše co je obsahuje a limituje, ale snaží se to mít i větší pozadí za vším. Psychologické mi to moc nepřišlo a celkově mě to zase spíš míjelo, ale rozhodně se mi to sledovalo líp, než třebaModrý závoj. A jelikož mě to místy dokázalo zaujmout, tak mi dvě hvězdy přijdou málo, i když to celé táhne jen pár prvků. Slabé 3*

Gabrielaje didaktickou sumou lidského směřování za osobním štěstím, přičemž se však také stává, že ono štěstí je zaměňováno za prospěch. Progres západní civilizace je orazítkován úspěchem, ale ten je nejčastěji pevně svázán s materiálním bohatstvím, impulsem i důsledkem vlastního progresu. Avšak je zde ještě samotné nitro člověka, a to rovněž touží po naplnění. Svým způsobem lze vnímat film také v alegorické rovině, v tehdejší době se rozhodně nabízela. Hlavní proprietou filmu, kolem níž se vše otáčí, je Gabriela Tuzarová (Marie Glázrová), žena s romantickou touhou po životě. První hrdina - hlavní pokladní prosperující tiskárny a Gabrielin manžel Petr Tuzar (Karel Höger) - cílí k těm věcem vnějším (neboť ony jsou potvrzením úspěchu), ten druhý hrdina - slovutný dirigent a Petrův starší bratr Štěpán Tuzar (Vladimír Leraus) - baží po věcech vnitřních (neboť těch se mu nedostává). A jak se to jeví, oba jsou připraveni obětovat mnohé, ba velmi jim blízké. Z dalších rolí: v souznění doufající majitelka tiskárny Irena Šeborová (Marie Rosůlková), zásadový starý učitel hudby Kudrna (Jindřich Plachta), výmluvný "ředitel černé burzy" Palous (Theodor Pištěk), nebo dvojička účetních tiskárny, ovlivňující Carda (Josef Gruss) a ovlivňovaný František Kalista (František Filipovský). FilmGabriela, to je drama se satirizujícími, poučujícími a karikujícími tendencemi. Má to řadu slibných okamžiků.

Mě Gabriela moc nepřesvědčila o nějakém dramatu. Přeci jen se Karel Höger rozhoduje k radikálnímu činu až pod vlivem okolností a Gábina se snaží svého manžela umluvit. Veškeré drama se tak koná až vlastně na konci, kdy Petr prozře, ovšem opět pod tlakem okolností, sám by se nejspíš vlastně neodhodlal. Jednání postav tak mají až do konce punc účelovosti a ne toho, že tak dělají díky citové nebo rozumové změně. Jak už jsem psal na začátku, na jakékoli drama si divák musí počkat do konce, do té doby jde spíše o psychologické drama stavěné na dialozích a pocitech.

Filmová tvorba režiséra Krňanského stála vždy tak trochu na okraji divácké pozornosti, snad proto, že se Krňanský kdysi dobrovolně uzavřel do světa staropražských humoresek Ignáta Herrmanna. V období nacistické okupace mu byl návrat za kameru umožněn pouze třikrát, ovšem kýženého úspěchu již nedosáhl. Gabriela rozehrává klasický milostný trojúhelník, v němž proti sobě stojí manželská nevěra, odcizení, strach a láska. Nezajímavý film nezachránili ani sami herci – Glázrová předvádí jeden ze svých obvyklých výkonů, poznamenaných jevištní manýrou, o poznání lépe dopadla Högerova kreace muže, klopýtajícího ve vlastních lžích a přetvářkách, u Marie Rosůlkové překvapí spíše její mladistvý zjev, než cokoli jiného. Určitým vytržením ze stereotypu je alespoň drobná epizodní figurka starého učitele hudby v civilním podání Jindřicha Plachty, vytvářejícího i na malém prostoru další mimořádný lidský portrét. Jistým historickým artefaktem se mohou potom zdát pasáže z koncertní síně, v níž se divákům nabízí ojedinělé setkání s orchestrem České filharmonie.

Nejkrásnější Maruška Rosůlková.❤️Škoda že filmů z jejího mládí nebylo víc.