Hanebný pancharti (2009)

Jako když si otevřu válečnou encyklopedii, nalistuju rok 1944 a po pěti minutách zjistím, že historická přesnost právě vyskočila z letadla bez padáku a nepřekvapivě (uTarantina) je to skvělá zpráva. Quentin Tarantino si totiž z druhé světové války neudělal učebnici, udělal si z ní hřiště. Uniformy sedí, výstroj vyadá výborně, atmosféra okupované Francie funguje na jedničku, ale děj se vydává vlastní cestou rychlostí průzkumného Jeepu bez brzdového pedálu. Každá konverzace na diváka působí jako večer před maturitní zkouškou. Divák ví, že se něco stane, jen netuší kdy. Scéna v hostinci nebo úvod na farmě vytvářejí větší napětí, než leckterá hodinová přestřelka. Samostanou kapitolou jeHans Landa. Zdvořilý, usměvavý a nebezpečný jako Tiger za živým plotem. Když vstoupí do místnosti, člověk okamžitě začne hledat únikový východ. Historici by mohli nad některými momenty dramaticky odkašlávat do poznámek pod čarou, jenže film ani neskrývá, že vypráví vlastní alternativní verzi války. Je to svěží, zábavný a nezapomenutelný válečný film, který pochoduje podle vlastního bubeníka a dělá to s obrovskou chutí.

Quentin Tarantino se po Kill Billovi, Jackie Brownové a dalších cinefilních úchylárnách rozhodl natočit film o zabíjení nacistů. A protože je to Quentin Tarantino, tak se na nějakou historickou přesnost, pietu nebo učebnicové vyprávění mohl z vysoka vysrat. Místo toho vzal druhou světovou válku, zavřel ji do sklepa se Sergiem Leonem, několika barely benzínu, tunou dialogů a obrovským pytlem kokainu filmové fantazie.
A vznikli Hanebný pancharti.
Film tak kurevsky zábavný, že by z něj Winston Churchill dostal chuť jít osobně kopnout Hitlera do koulí.
Největší podvod celého filmu je mimochodem už samotný název.
Člověk čeká bandu židovských komandosů skalpujících nácky od začátku do konce.
Ve skutečnosti jsou Parchanti ve filmu sotva polovinu času.
A vůbec to nevadí.
Protože Tarantino místo válečného filmu natočil tříhodinovou soutěž o nejcharismatičtějšího psychopata Evropy roku 1944.
A tu soutěž naprosto rozdrtí Christoph Waltz.
Kristepane.
Hans Landa.
Ten člověk nevstoupí do místnosti.
On ji obsadí.
Každá jeho věta zní jako pozvánka na vlastní popravu. Každý úsměv připomíná člověka, který přesně ví, kde schováváte mrtvolu, a jen čeká, až se přiznáte. Waltz zde podává výkon tak absurdně dobrý, že vedle něj působí většina oscarových herectví jako ochotnické představení na vesnických slavnostech.
A ta úvodní scéna?
Pane bože.
Ta zasraná úvodní scéna.
Tarantino vezme obyčejný rozhovor u stolu o mléku a farmářství a promění ho v jednu z nejnapínavějších scén moderní kinematografie.
Nikdo nestřílí.
Nikdo neutíká.
Nikdo nebojuje.
Jen dva chlapi sedí a povídají si.
A přesto člověk sedí přilepený k sedačce jako pacient čekající na výsledek biopsie.
Tohle není scénář.
Tohle je sadismus.
Čistý scenáristický sadismus.
Brad Pitt mezitím pobíhá Evropou jako poručík Aldo Raine, největší americký buran od dob, kdy někdo vynalezl Tennessee. Jeho přízvuk zní, jako kdyby kovboj spolkl hrst hřebíků a zapíjel je bourbonem. A každá jeho věta je přesně na hranici mezi genialitou a naprostou debilitou.
A pak přijde sklepní scéna.
Zkurvená sklepní scéna.
Parta lidí sedí v hospodě.
Pijí.
Povídají si.
Objednávají pití.
Konec.
Normální režisér by z toho natočil tři minuty.
Tarantino z toho udělá půlhodinový infarkt.
Člověk ví, že se něco posere.
Postavy vědí, že se něco posere.
Divák ví, že se něco posere.
A Tarantino si tu jistotu vychutnává s radostí člověka, který právě sleduje, jak někomu hoří drahé auto.
Jenže vrchol přijde až ve finále.
Protože Quentin se podívá na dějiny, pokrčí rameny a řekne:
„Nasrat.“
A přepíše druhou světovou válku způsobem, který by každému učiteli dějepisu způsobil menší mozkovou mrtvici.
Hitler.
Goebbels.
Nacistická smetánka.
Kino.
Oheň.
Kulomety.
A absolutní filmové šílenství.
Není to historicky přesné.
Není to realistické.
Není to ani trochu pravděpodobné.
A je to naprosto fantastické.
Protože Tarantino nikdy netočil o historii.
Tarantino točí o filmech.
A Hanebný pancharti jsou v podstatě milostný dopis kinematografii, ve kterém film doslova vyhraje válku.
Což je tak nádherně pošahaná myšlenka, že ji mohl vymyslet jen někdo, kdo strávil polovinu života zavřený ve videopůjčovně.
Jasně, občas je to ukecanější než parlamentní debata po třech lahvích whisky.
Občas si Quentin vlastní genialitu užívá až podezřele moc.
A občas člověk cítí, že sleduje film natočený člověkem, který se při psaní scénáře každých deset minut poplácal po zádech.
Jenže když jsou dialogy takhle dobré, postavy takhle skvělé a napětí takhle mistrovské, odpouští se všechno.
Čtyři a půl skalpu z pěti.
A jeden hákový kříž vyrytý do čela navíc za Hanse Landu, který bez mrknutí oka sežral celý film i s herci, kulisami a pravděpodobně i částí produkce.

Působivý scénář a skvělý výkon zahraničních herců. Naopak trochu jednoduchý výkon Pitta a jeho Panchartů, ale slouží jako dobrý kontrast k německým náckům, kteří jsou fakt otravní. Film končí happy endem a trochu bělým, krvavým peklem. Dokázal bych si představit verzi o něco více propracovanějsí a se silnějším vyvrcholením, které by člověka opravdu zvedlo ze sedačky. Klidně to mohlo být na dva díly, stejně jako Kill Bill.

Mnoha lidmi považovaný za peak Tarantinovy tvorby, já bych ho dal někam ke konci. To však neznamená, že nemá kvalitu dosahující pěti hvězd. Ba naopak. Zejména úvodní scéna s geniálním hereckým výkonem Christopha Waltze byl dokonalá. Scéna ve sklepě trvala téměř hodinu, ale krásně gradovalo to napětí, člověk ani nedýchal.  bylo tam pár slabších scén, ale co čekat u filmu, který má tři hodiny. Ale budu se opakovat. Waltz jakožto Hans Landa drží tenhle film na absolutním vrcholu kinematografie. Závěr s vyřezáním kříže a hláška ,,this just might be my masterpiece´´ dal krásnou korunu.

U tohoto filmu je úplně jedno, jestli si ho pustíte s dabingem či s titulky, stejně se ve většině filmu objevují titulky a mluví se cizími jazyky. Ale co si budeme, to vůbec nevadí! Je to dobrý film, baví, nenudí a taky je to vcelku brutální. Viděl jsem ho již dvakrát a stále to nezklamalo. Nepatří to mezi Tarantinovi nejlepší filmy, za to to má svoji kvalitu a je tu poznat jeho rukopis! Herci, včele s Pittem jsou výborní, každý tu hraje skvěle! Jenže hvězda tohoto filmu je jen jedna… Christoph Waltz! Ten tu podal perfektní výkon, který ho katapultoval do Hollywoodu. Zaslouženě! Jeho scény jsou silné, hutné, nepříjemné a kolikrát z nich budete mít husí kůži! Film se dělí do několika linek, které se na konci filmu propojí. Ať už linka Brada Pitta, Christopha Waltze, nebo Mélanie Laurent. Poslední zmiňovaná a její linka je asi nejslabší. Za to ale obsahuje slušné scény s Landou nebo Danielem Brühlem. Je tu ještě linka Michaela Fassbendera, a ta je jistě tou nejsilnější. No a linka Brada Pitta a Panchartů byla taky velmi slušná, zároveň i dost brutální. Já se bavil po celou stopáž a finále považuji za nejšílenější scénu filmu. Závěr je pak uspokojivý a Landa dostane, co si zaslouží! Zazní i David Bowie a já nemůžu jinak než doporučit. 8/10 Není trojka jako trojka a Fassbender je toho jasný důkazem!