Nespoutaný Django (2012)

Quentin Tarantino si jednoho dne evidentně sedl, nalil si kýbl bourbonu, pustil si deset spaghetti westernů za sebou a řekl si: „Co kdybych natočil film o otroctví, ale místo oscarové depky z toho udělal dvouapůlhodinový orgasmus pomsty, při kterém budou plantážníci lítat vzduchem jak kuželky po zásahu náklaďákem?“ A protože je to Quentin Tarantino a ne nějaký vyplašený hollywoodský účetní, skutečně to udělal.
A vznikl Nespoutaný Django.
Film tak kurevsky zábavný, že by z něj dostal záchvat vzteku i profesor dějepisu zamčený v místnosti s fanouškem Sergia Leoneho. Kritici i publikum ho dodnes řadí mezi Tarantinovy nejlépe přijímané filmy.
Jamie Foxx je fantastický.
Ale Christoph Waltz?
Pane bože, Christoph Waltz.
Ten člověk nehraje.
Ten levituje nad scénářem.
Dr. Schultz je chodící definice charismatu. Lovec lidí s vystupováním aristokratického zubaře, který by vám s úsměvem vysvětlil anatomii lebky a následně ji někomu prostřelil revolverem. Každá jeho věta zní jako poslední věta před katastrofou a každá jeho scéna je herecký koncert člověka, který si evidentně uvědomuje, že dostal jednu z nejlepších rolí kariéry.
A pak přijde Leonardo DiCaprio.
A rozhodne se zahrát největšího jižanského zmrda od dob, kdy první plantážník objevil, že lidská bytost není jen pracovní nástroj, ale zároveň i výborný prostředek k vydělávání peněz.
Calvin Candie je tak odporný hajzl, že když se poprvé usměje, člověk automaticky kontroluje, jestli má po ruce sprchu. DiCaprio si tu roli užívá s intenzitou člověka, kterému někdo konečně dovolil zahodit sympatičnost a stát se absolutním čurákem. A výsledek je fantastický. Jamie Foxx později dokonce vzpomínal, že DiCapriovi nebylo některé dialogy úplně příjemné pronášet, ale nakonec do role šel naplno.
Jenže největší génius filmu je Tarantino sám.
Ten psychopat totiž vzal jedno z nejtemnějších období americké historie a rozhodl se ho převyprávět jako westernovou pohádku o pomstě.
A víte co?
Funguje to dokonale.
Protože se nesnaží být učebnicí.
Nesnaží se být dokumentem.
Nesnaží se sbírat body za kulturní odpovědnost.
Je to film o bývalém otrokovi, který se rozhodne vrátit osudu prostředníček velikosti Texasu a cestou rozstřílet vše, co mu stojí v cestě.
A jakmile Django začne naplno úřadovat, promění se film v krvavou slavnost, při níž množství mrtvých bílých rasistů roste rychleji než ceny nemovitostí v Praze.
A ta hudba.
Kristepane.
Jen Tarantino dokáže spojit spaghetti western, hip-hop, Morriconeho, country, soul a kdovíjaké další hudební úchylárny do jednoho soundtracku, aniž by to působilo jako playlist člověka po mozkové příhodě. Přitom právě soundtrack bývá často vyzdvihován jako jedna z nejvýraznějších součástí filmu.
A pak přijde finále.
TARANTINOVSKÉ FINÁLE.
To není přestřelka.
To je průmyslová havárie lidských těl.
Lidé vybuchují.
Lidé létají.
Lidé se rozpadají.
Množství krve překračuje limity běžné fyziky.
A Quentin někde za kamerou pravděpodobně řve radostí jako malé dítě, kterému právě dovolili odpálit ohňostroj v muničním skladu.
Jasně, je to přehnané.
Je to absurdní.
Je to historicky asi stejně přesné jako Godzilla v dokumentu o zoologii.
Ale koho to zajímá?
Django není lekce historie.
Django je filmová pomsta.
Velká.
Špinavá.
Brutální.
Neuvěřitelně zábavná.
A natočená režisérem, který už dávno pochopil, že kino má být především zatraceně dobrá show.
Pět ustřelených plantážníků z pěti.
A jeden dynamitový náboj navíc za to, že Tarantino dokázal natočit téměř tříhodinový film o otroctví, po kterém odcházíte z kina s debilním úsměvem na tváři a chutí pustit si ho znovu hned druhý den.

Další filmový klenot Quentina Tarantina. Nespoutaný Django velmi pravdivě vykresluje realitu tehdejší společnosti, zejména na jihu. Tenhle film je totální pocta všem westernům a jak už to tak u Quentina bývá, naprosto geniální výběr herců. Di Capria jsem jako mladšího moc nemusel, ale tady to zahrál famózně. Kdyby to hrál kdokoliv jiný, tak by jeho postava nebyla tak ikonickou. Samozřejmě tradičně suprový výkon Jacksona drží druhou polovinu filmu. Možná bych trošku zkritizoval závěr, ale jinak nemá tento film chybu. Vražda doktora Schultze na Di Capria byla jedna z top scén, kterou jsem za dlouhou dobu viděl. Humor taky solidní, zejména scéna s pytlem je prostě neuvěřitelně stupidní a přesně demonstruje Tarantinův humor, který je prostě nejlepší. Hudba vynikající, všechno prostě dokonalost. Není to pro mě nejlepší Tarantinův film, ale nejde jinak než 5 hvězd

Nespoutanec je Tarantinův nejdrsnější kousek - a to hlavně tématikou. Doba to byla složitá, ale pán rejža vždy šokuje a trochu přehání a někdy se i jaksi mstí (na bílých otrokářích). Tudíž tu máme mnoho vydatných a plnohodnotných přestřelek. Nutno však uznat, že právě Django je Režisérovým nejpromakanějším dílem - jak vizuálně, tak dějově... scénářem. A Tentokráte i občas cenzuruje, soustředí se hlavně na své stylové drama. Musím ale souhlasit s Willem Smithem (původně zamýšleným do hl. role), že by Tarantino mohl točit emotivněji, zvláště pak zde - s takovou velko-romancí... ve výsledku je to takové suché. Každopádně volba herců je úžasná a všechny role tu jsou nezapomentulné. A samozřejmě i všechny narážky na kultovní westerny, včetně soundtracku (Django,Přestřelkau O.K. Corralu a pod.). Působivé4/5

Tarantino je zde od dob Pulp Fiction zase v nejlepší formě. Obdivuju jak dokáže žánrově natočit skoro cokoliv a zároveň v tom ponechat svůj silnej autorskej rukopis na každym kroku. Fenomenální Christoph Waltz otevírá film v exceletně vystavěný scéně, která divákovi hned načrtne film. Hned úvodní scéna má nejznámější tarantinovský prvky. Lokace jsou zde precizně vybraný a je zde velmi výrazná scénografie. Jednoduchost mixovaná s komplexností a dobovou precizností vytváří silnou atmosféru, která je samozřejmě podpořená klasicky téměř dokonalym scénářem. Hlavní postavy jsou skvěle vykreslený a absolutně zbožňuju nepředvídatelnost, která se táhne skrz celou stopáž. V jeden moment je zdánlivě konec konfliktu a za pár sekund zničehonic vypukne tarantinovsky krvavej a upřímnej fight. Konec je zajímavej a překvapivě to neni tak silný jak bych na základě dokonalosti díla očekával. Určitě neřikám, že to je špatný zakončení, nebo tak něco, pouze si myslim, že to mohlo bejt ještě o kapku lepší. Moh bych vychválit ještě hromadu maličkostí, ale u je to přece jenom Tarantino, takže to ani nemá cenu, on je skoro vždycky geniální. Django Unchained je malej kousek od absolutní dokonalosti, ale to nic nemění na tom, že to je poctivej biják plnej nekompromisních dialogů akce a černýho humoru, vizuálně strhujících lokací, komplexních postav a mnoho dalšího. 9,5/10

Jestli má Tarantino opravdu tak rád násilí, nebo je jen šikovný kšeftman, netuším. Každopádně má rád "své" nápady, podle některých kritiků ne skvělé, ale rovnou "geniální", své "ikonické" slovní průjmy, mimózně nasazovanou pop music atakdál. Kdysi ho kdosi přirovnal k děcku, které přivedeno do hračkářství uminutě odmítá se odtamtud hnout. Hraje si ovšem s tématy veskrze dospělými, hanebnými a výnosnými zároveň.