Babylón XX (1979)

Působivá film inspitovaný Poetikou paradžanova z období krátce pro revoluci, kdy do vesnice přichází revolucionář Klim založit komunu, ale naráží na nepochopení.(70%)

Čevengur po ukrajinsku. Přidávám o něco oproti průměrnému hodnocení, už jen pro vzácnost tohoto květu: doba, kdy jsme byli kulturně napojeni na východ je zjevně pryč. Proč průměr: viděl jsem mnohem organizovanější plody této kultury (rozhraní Ukrajiny, Moldávie a Rumunska, tedy Valaši), vznícenější, hlubší - Bílý pták s černým znamením například. Mykolajčuk je trochu jako Jakubisko v Sedím na konári - u nás se náměty poetizující dějinné zvraty zasazovaly spíš do období po druhé světové. Mittovo Sviť, sviť má hvězdo mi Babylon XX připomnělo ústřední postavou. Každopádně je Babylon XX spíš barvité leporelo než sevřený proud. Je spíš lyrické než dramatické. A je možné, že tohle přesně je ukrajinská vlastnost. Ljubov Poliščuk byla krásná bosorka - taková Lea Massari východu.(05.02.2026)

Uživatel radektejkal píše, že ukrajinské filmy nemá smysl pochopit. Proč ne, nerozporuji, do jisté míry souhlasím. Ale nějak uchopit by se dát měly. Na to stačí určitý pocit vyvolaný filmem a nic víc, nehledě na nějaký narativ. Babylon XX to v sobě sice možná má, ale přenést na mě to žel nedokázal. Líbily se mi scenérie, občas i komponovaní a stylizace některých scén, skvělý herecký výkon Mikolajčuka, kterého mám v hledáčku už od Stínů zapomenutých předků, ale víc osobních kladů k tomu žel nemám. Hlavně mi to chvílemi přišlo poněkud zmatečné a to až tak, že mě ten konflikt vesničanů z "konce světa" a revolucionářů, kteří jdou naivně a vesele budovat nový svět do míst, kde jedině narazí (a právem), nechával chladným. A ještě víc chladným mě nechala romantická dějová linie, připomínající Romea a Julii, která k něčemu pochopitelně dospěje, ale ani k té jsem si nenašel cestu. Ukrajinská poetika je sice zajímavá, na oko, ale oslovit mě zde pořádně nedokázala. Na to je asi třeba takové kapacity a talentu, jakým byl Paradžanov. Jeho filmová řeč je totiž natolik specifická a výrazná, že i u jeho filmů, které mi sedí míň, se nedá říct, že by působily rutinně. Tady většinu času ano, jen to chce být jako Paradžanov, na což ale Mikolajčuk režijně holt nemá a je to znát. Postavy mu sice chodí do záběrů krásně naplánovaně, i symetrie tam často je, ale plánovaný efekt to nevyvolá, jelikož je to stále málo stylizované. Poznat je to třeba v poslední scéně, kde měla opravdu dominovat bílá, ale nepovedlo se ji do záběrů dostat tak, aby krajina okolo ani trochu bílou nelemovala. Co už. Slabé 3*(23.01.2025)

Těžce uchopitelný film za mě. Ukrajinská poetická tvorba zřejmě nebude patřit k mým nejoblíbenějším, byť to není nutně její chyba. K zážitku mi brání nejméně dvě důležité věci - zastaralá kinematografie (on i ten o čtyřicet let staršíЧеловек с киноаппаратомmi přišel kinematograficky vyspělejší, no a když se člověk podívá na československou meziválečnou tvorbu, tak to jsou kategorie takřka současného střihu) a jazyková bariéra (jasně, částečně ukrajinštině rozumím, ale stejně se musím soustředit na titulky a zážitek u takto komplexního filmu mi to bere.Ivan Mikolajčukje bezesporu výborný ukrajinský herec a na filmu je to znát, ale že by mi nabídl zážitek? Z filmu si odnáším nádherné scenérie, velmi pěkně zachycené detaily venkovského života podléhajícímu kolektivizaci a ukázku lidových tradic, zbytek mi ale nepřišel nijak extra zajímavý.(26.12.2024)

Ukrajinské filmy jsou naprosto specifické a výjimečné. A dělá chybu ten, kdo k nim přistupuje příliš racionálně, tj. chce je pochopit. Pojmout je, je stejně obtížné jako celou Ukrajinu, která je stejně specifická a výjimečná. Němci mají dvě základní emocionální hnutí, která přesahují jejich zdánlivou rozumnost: "Drang nach Osten" a "Heimweh". Myslím, že se oba týkají Ukrajiny - tato koncepce vede ještě dál, ale zde ne....(01.04.2015)