Advokátka Věra (1937)

Advokátka Věra je roztomilý příběh o emancipované mladé právničce, která si chce podporována maminkou založit vlastní advokátní praxi, zatímco tatínek by radši vnoučata. Domluví se tedy, že ji bude podporovat jeden rok, a pokud si nenajde dostatečnou klientelu, podřídí se tatínkovi a najde si ženicha. Věra se snaží, jak může, ale klienti nejdou. Až najednou na konci lhůty dostane na stůl nabídku obhajovat neznámého muže, kterého hraje Oldřich Nový. Tento film mám ráda, nejen pro Trudu a Nového, ale i pro písničky, vztah hrdinčiných rodičů. A to, že to vlastně nedává smysl, mi vůbec nevadí. Je to dokonalý oddechový film.

Pohádka v duchu dobovém, ale Frič ji podle mého dokázal zvednout nahoru. Standardní příběh o tom, jak jedinou metou ženy je spočinout hlavičkou na rameni silného muže, o tom, že nad každou emancipaci jsou konec konců vdavky. Vynikající jsou herecké výkony a Kalašova hudba. Pištěk je rutinní, Šlemrová ještě o něco víc přehrává svou po dceřině emancipaci toužící matku (krev?? krev?? no snad jen kapku), ale duo Grosslichtová a Nový je excelentní, oba to hrají s potřebným odstupem a humorem. Kolem nich solidně zvládnuté drobnokresbičky Trégla, LH Struny, Veverky, Marvana a dalších. Závěrečný zvrat je očekávatelný, píseň Na děvče mi nesahej je klenot, ale i další melodie jsou povedené. Zejména oceňuji to, že tam, kde Slavínský bere v obdobných prostých příbězích všechno vážně a jeho herci to taky hrají jako o život, tak tady se nikdo netají tím, že se to tak zcela vážně brát nemá, ale že to všechny těší. Časem se z toho vyvinuly Fričovy vyložené parodie jako Těžký život dobrodruha a poválečná Pytlákova schovanka, ale zárodky už vidím tady.

Jeden z mnoha antifeministických snímků té doby. Vybočuje z řady za prvé díky Trudě Grosslichtové, jejíž herectví mě začíná dost bavit a za druhé, a to hlavně, díky naprosto dokonalému Oldřichu Novému, v u něj netypické roli. Nikdy bych si nemyslela, že bych zrovna jemu mohla uvěřit kriminálníka. Konečně jsem pochopila tajemství jeho neoddiskutovatelného šarmu. Kdyby mi zazpíval Na děvče mi nesahej, porval se pro mě a pak provedl zákus, šla bych do kolen taky.

Advokátka Věra je jeden z mála filmů, který názorně ukazuje dívku, která ač pochází z bohaté rodiny, chce se osamostatnit a dokázat všem, že zvládna žít za své. Emancipace žen byla tehdy na vzestupu a jak dnes víme, zdaleka neskončila, neboť feministky se s muži ještě nevypořádaly. Mimochodem, Truda Grosslichtová zase tolik filmů nenatočila a tohle je její poslední. Oldřich Nový zase dva roky před uhlazeným Kristiánem ztvárnil zarostlého kriminálníka a to se také moc často nevidí. Bohužel mě se film příliš nelíbil. Dlouho se nic pořádně neděje, ani moc komediálních situací není. Konec je pak dost zkrácený. Dvě zajímavosti na konec. Když přijíždí Věra Donátová s Petrem Kučerou na křižovatku, policista jim poradí, že k soudu se dostanou pojedou-li doleva. Ale oni vzápětí jedou doprava. Věra také říká Tygrovi: "Kdybyste nebyl zločincem, byl byste docela roztomilý člověk." O čtyři léta později se Oldřich Nový objevil v hlavní roli filmu Roztomilý člověk.

"Na to taky nemusela tak dlouho študovat..." Václav Trégl touhle hláskou stoprocentně zabodoval, ostatně jak u něj vždy bývá zvykem. Poslední role Trudy Grosslichtové, jejíž roztomilé tvářičky je škoda a role advokátky Věry byla ve filmu její poslední. Jako položidovka se musela zdekovat před nacisty a její další život je obestřen tajemstvím, které se snaží rozkrýt ve své knize "Já jedu dopředu, jak nejlíp dovedu" Milena Nováková.