Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949)

„Chtěli jsme se vysmát životu, v němž se nepracuje, v němž stačí sentimentálně zpívat a v němž vždycky všechno nakonec dobře dopadne,“ deklamuje Nový ve značně křečovitém, na barevný filmový materiál natočeném epilogu, jenž měl zajistit „správné“ pochopení díla. Mnohokrát se však potvrdilo, že zrovna Pytlákova schovanka jednoznačné hranice mezi vážně míněným dílem a parodií rozostřila natolik podnětně, až se stala uvědomělou karikaturou sebe sama, přinesla hned několik diváckých zážitků v jednom, a navíc tak shrnula jedno končící a jedno začínající období československého filmu. Kolik tuzemských titulů se může něčím takovým pochlubit?Více zde.

Český Billy Wilder Martin Frič natočil ve své době přelomové dílo, ve kterém není nouze o nadsázku a parodii. Vůbec jsem neměl tušení že něco takového u nás v Československu na konci 40 let vzniklo. Kdo jiný než Oldřich Nový tomu na konci mohl dát zlatou tečku. "Nemusíte. Už nemusíte. Už je to zbytečné. Jděte se odlíčit. Děkuji vám." 70%

Dlouho před americkými parodiemi s Nielsenem, a 15 let před dnes už klasickouKoňskou operou, vznikla tato parodická operetka s nepřekonatelným Novým a s neodolatelnou Vítovou. Ukazuje se tu také známá pravda, že kdo si chce dělat srandu z nějakého žánru, musí to dělat zároveň s láskou k němu, a proto také vzniklo něco tak roztomilého. Frič oproti předchozí zlaté éře trochu zvolnil tempo, jelikož se však psal temný rok 1949, je to skoro zázrak, že Šlechetný milionář vůbec vznikl, a že dokáže vyvolat dobrou náladu dodnes. Smutné je, že se jedná o poslední film, kde měl ON významnou hlavní roli - jeho skutečný konec už známe, a happy-end to rozhodně nebyl. Nakonec se ale přece ukázalo v protikladu se závěrečnou řečí, že diváci milují tyhle smyšlené, nerealisticky romantické báchorky na stříbrném plátně, chtějí se nechat sladce obelhávat, a moc rádi.

Když člověk ví, že se jedná o parodii, tak se jedná o jeden z nejpříjemnějších zážitků, protože odhalování klišé romantických filmů je opravdu zábavné. Chaloupka s vnitřními rozměry rodinného domu, rodinné šperky v hodnotách statisíců, slzy kanoucí na houslové struny, prostě dokonalost. A i ta otevřená sebereflexe - neřekl své jméno, vždyť film byl ještě němý, je výborná. První shlédnutí bylo rozpačité, přesně jako u diváků, kteří čekali další sériový snímek a nechápali, že se jedná o výsměch, s každým dalším shlédnutím lepší a lepší.

Když si představíte klasickou prvorepublikovou melodramatickou romanci, okamžitě se vám vybaví hezoučká naivní dívka, tajemný šlechtic v dlouhém plášti, nečekané zvraty osudu a samozřejmě láska silnější než všechna protivenství světa. A teď si představte, že to všechno vezmete, protřepete a pro jistotu pořádně přisladíte. Výsledkem je Pytlákova schovanka, dokonalá parodie, která si dělá legraci z dobových filmových klišé s takovou genialitou, že by ji dnešní scénáristé mohli použít jako studijní materiál. Tvůrci zjevně věděli, co dělají. Sami totiž podobné sladkobolné romance natáčeli, a tak znali jejich příznačné rysy do posledního detailu. Všechny typické prvky jsou tu dovedeny do absurdna: přepjaté dialogy, teatrální proslovy, náhodná setkání i osudové pohledy do dálky. A to vše servírováno s nadsázkou a vědomím, že divák na druhé straně se u toho královsky baví. Oldřich Nový v roli milionáře Reného s pověstným šarmem zvládá nejen svého tradičního uhlazeného elegána, ale i sebeparodizujíci linku, kterou si viditelně užívá. Hana Vítová v roli rozkošné a trochu naivní Elén (kterou potká tolik osudových zvratů, že by to vystačilo na deset románů), dodává filmu přesně tu správnou dávku přehnané nevinnosti. Jediné, co tu možná trochu skřípe, je vysvětlující závěr, kde Oldřich Nový divákům polopaticky vysvětluje, že to všechno byla jen legrace. Upřímně, to snad každý pochopí i bez toho. Ale vzhledem k době vzniku a tehdejším filmovým konvencím to lze tvůrcům odpustit. Dávám čtyři hvězdičky, protože i po 75 letech se u filmu dá stále skvěle pobavit.