Za tichých nocí (1940)

Překrásný "rodinný" film. Syn Karla Hašlera, Gina, zrežíroval romanci v mnoha detailech inspirovanou životy, které ho obklopovaly. Svého otce písničkáře nechal příběh jen pozorovat na starých zámeckých schodech a později v lóži Lucerny. Svého strýčka z matčiny strany, Rudolfa Frimla (pod fiktivním jménem Záviš Herold, později Ben Collman), naopak učinil hlavním hrdinou, kterému tvář propůjčil Karel Höger. A rozkošatil příběh mezi lety 1912-1932. Není náhodou, že takový materiál zaštítili Havel s Nezvalem a korunku tomu všemu dodala něžná Lída Baarová. Je na tom celém projektu cosi přitažlivého, snad pro tu staropražskou romanci, jenž se mění v osudovou až díky zkušenosti jednoho z milenců z Ameriky a vrcholí ve velkém sále Lucerny, která se stala symbolem české kultury za doby rozkvětu podnikání rodiny Havlů.

Po velkém zklamání z filmu Malostranští mušketýři byl tento film velice dobrý a dokonce až dojemný. Je to příběh o tom že někdy okamžité zamilování na první pohled nemusí vždy znamenat že to vždy vyjde i přes velké usilování. Někdy je zkrátka zapotřebí se uvolnit a hledat někde kde ikdyž je to ze začátku jenom přátelství, tak to může nakonec přerůst ve vztah. Jinak Baarová tady s dlouhými vlasy byla moc hezká.

V televizi jen zřídka uváděný a tím pádem i méně známý pamětnický film. Tento melodram proslavil mladého Karla Högera, který se ve filmu dobře uvedl. Tentokrát také příjemně překvapil svým hereckým výkonem obvykle prkenný Roaul Schránil, zato Lída Baarová nepřekročila svůj stín a podala obvyklý afektovaný výkon. Ještě že to vyvážila svou krásou. Výprava a kostýmy odpovídaly době i tématu. Potěšily procházky po pražských romantických zákoutích a parcích. Důležitou složkou tohoto filmu je zdařilá hudební stránka. O tu se postaral Vítězslav Nezval, Karel Hašler a Rudolf Friml. Zaujal mě dnes úsměvný výrok Roaula Schránila k Lídě Baarové : „Pojedeme mým novým automobilem. U nás je to ještě taková novinka“. To bylo v roce 1941.

Naprosto neznámý protektorátní kousek a tak dobrý! Tyhle staré filmy naladěné na lyričtější vlnu jsou mi mnohem sympatičtější než všeobecně profláklé Burianovky. Básnicky jemné dialogy odpsýpají příjemně pomalým tempem, Nezval je z toho opravdu cítit. Výběr herců se také podařil, ústřední trio je výborné, hlavně Höger mě hodně překvapil. Taky mě bavilo mnoho hudebních vložek od kytary, přes klavír až po orchestr. Opravdu kvalitní film s několika neotřelými nápady.

Poetické...