Vajíčko (1968)

Začíná to docela dobře. Nejlepší vtip za celý film s rádiem se odehraje již ve druhé minutě. Ukecená konverzačka, která se v závěru zvrtne v extrém. Extempore Švarce je něco neuvěřitelně strašného. Jinak filosofování a hloubání až chytračení o lásce, nevěra („Jako ženáč už nikoho nezajímám.“). Dá se to celkem přežít, ale s nástupem přehrávajícího Šimánka kvalita padá až ke smutné epizodě u soudu -> Švarc – Šimánek. Dueto dvou Š je jeden z nejděsivějších momentů v dějinách českého TV filmu. Hlášky: „Nebe mi připadalo jako obrovská zadnice vystrčená na svět.“ – proč do toho najednou motají nebe? Bez souvislostí. / „Co kdybychom si zašli do hotelu? Na chvilku.“ – dobrý frk nadrženého Vosky při tanci. / „Systém nutí lidi lhát a každá lež ho posiluje.“ / „Já jsem taky kradl jako všichni lidé.“ / Symbolika: 33  „Věc s panictvím mi zabrala tři roky, ano tři roky.“ / „Proč by měly být tři roky nepravděpodobnější než třeba tři minuty.“ Celou dobu tam Voska háže merkel-signy nebo převrácené pyramidy, prostě zednářskou symboliku, namátkou: 10:31; 43:36; 1:21:43; 1:23:12; 10:56 – Voska, 2 x 666 nebo 2 x 33; 29:15 – hodiny ukazují za 3 minuty 3. Asi náhoda.; 41:41; 45:00 – Sklenčka, merkel sign; 48:38 – stejné hodiny, stále stejný čas za tři minuty tři. (aha, tak to je speciální zednářská edice hodin, které ukazují stále za tři minuty tři).

Herecký koncert V. Vosky. Domýšlel jsem, jak by hra vyzněla, kdyby Emila hrál někdo o cca 10-15 let mladší. Přece jenom když jsou tchán a tchýně stejně staří jako zeť, působí to opticky špatně... Škoda, že komunisti po Voskovi tak "šli". Takových rolí v jeho noblesním podání jsme mohli vidět daleko víc.

"Ráno jsem vstal, svěží a čilý." --- Vajíčko je prostě skvělá, pětihvězdičková záležitost a mistr Voska v této inscenaci přidává šestou. DVD od vydavatelství THESPIS (bohužel už zaniklého) navíc obsahuje raritní rozhovor Václava Vosky s Janem Werichem, což je za sedmou hvězdu. A už radši končím, protože mi stejně dávno došly hvězdy :-)

Voska! Jak jsem mohl tohoto herce donedávna prakticky neznat? Příkladně tuto hru, která je sice exhibicí jeho postavy už z podstaty, si ještě nadto svým projevem zcela přivlastnil. Ostatní mu sekundují nádherně. Do TV studiovky převedeno parádně (ačli to jako někdo, kdo Vajíčko na divadle neviděl, smím tvrdit). Zvlášť se musím též zmínit o překladu, o jehož adekvanci s originálem nic nevím, který ale nenásilně zachovává klasickou společenskou českou mluvu, se všemi těmi půvabnými obraty a frázemi, které tehdy vždy ještě byly v pasivním a do jisté míry i aktivním řečovém fondu. Pokud jde o téma a obsah hry, tak od chvíle, kdy se začíná rozvíjet zápletka s panem Viktorem (Šimánek!), stále zřetelněji až ke grandiózně vyšinutému finále ztrácí hra s původním tématem ("systém" atd.) kontakt (čemuž odpovídá i neadekvátně masivní prostor, který celá tato fáze oproti předchozím epizodám má). Nebo jen zdánlivě? Ba právě. (Dál SPOJLERY) Vždyť tak, jak se vypravěč postupně uchycoval a zaplétal v "systému", mění se sled a relativní pestrost životních epizod (míněno v čase i prostoru) pozvolna v žití - ve vajíčku. Magis už je vevnitř, proto ta změna perspektivy, s čímž jeho vypravěčská ztráta tématu ze zřetele nutně souvisí. Čím jsou však všechny jeho potměšilé pokusy o "korekci" vzniklého domácího trojúhelníku? Snahou v systému se udržet nebo ho naopak opustit? A je v tomto ohledu jeho podvědomá intence v souladu s vědomým záměrem? Ale hlavně: Co to "finální řešení", jen chabě navléknuté argumentem sebeobrany? Uvažme: Magis deklaruje, že ho manželka s milencem vyhazují ze systému (tím, že s ním nepočítají a nakonec ho mají za nebezpečného blázna), čemuž se on nakonec radikálně vzepře. Zároveň ale nelze nevidět, že jeho manželka je přímo zosobněním jeho zapletení do systému, a že kdyby konec konců hrál tu hru spolu a nevymýšlel hovadiny, byl by jako tiše podváděný a tiše podvádějící manžel v systému bezpečně držen, a že tímto modem vivendi by vlastně celý systém byl nejlépe potvrzován. Magis se finálním aktem právě pokusil - a ze svého hlediska úspěšně - na systém vyzrát. Je zároveň v něm (jako tragicky ovdovělý spořádaný muž) i mimo něj. Odmítám to celé chápat v tom smyslu (ač by to bylo dobře francouzské), že byl Magis k vraždě manželky systémem donucen. Vražda vlastní ženy je zde vrcholným aktem osvobození. Čímž ovšem není vyloučen možný názor, že od jistého momentu skutečně propukl jeho bytostný sklon k vyšinutosti nebezpečného blázna.

Lidé přece nehledají práci. Ráno se probudil svěží a čilý. Mládež, žolíky a vajíčko. A kde zůstal systém? Postava Emila Magise, "zkoumajícího své vajíčko", se stala do jisté míry symbolem doby.Je elegantní zevně i zvnitřku, ale ta elegance je potažena jakousi plísní, je to odpuzující i přitažlivé, výsměšné a usvědčující. Svou bezcharakternost vysvětluje velmi přijatelně, bere si nás neustále za svědky - že byste to udělali zrovna tak, že ano? - a tak nám nakonec vyrazí dech. Přizpůsobivý, neškodný život ústí do grandiózního zločinu, napsala tehdy Milena Urbanová v Kulturní tvorbě. Velmi brzy se Vajíčko ztotožnilo s hereckou osobností Václava Vosky. Při sledování inscenace si nelze neuvědomit to, co o Voskově výkonu napsal jeho herecký kolega Svatopluk Beneš –Voskův Magis byl výsledkem dokonalé symbiózy intelektu s hereckým talentem. Přestože mezi uvedením Vajíčka a Voskovou náhlou smrtí uplynulo takřka dvacet let, jako by to byl hercův testament. Odkaz, z něhož lze vyčíst Voskův postoj: společnost, jež se vyvíjí ve vajíčku svých vlastních iluzorních představ, musí nutně dojít od cynismu až ke zločinu. Prostřednictvím Vajíčka se s odstupem času můžeme dozvědět o stavu tehdejší společnosti víc než ze všech oficiálních bulletinů té doby. Jak píše Beneš, Magis ovládl systém "jak na to", což se mohlo stát motem období, které tehdy přicházelo a jemuž jsme si navykli říkat odlidštěným slovem normalizace. Voska svým Magisem nastavil společnosti zrcadlo a nebylo jeho vinou, že se společnost v tomto zrcadle nepoznala. To ovšem přenechme jejímu svědomí.