V proudech (1957)

Je pro mě naprosto neuvěřitelné, že taková koprodukce mohla vzniknout v roce 1957. Snad jako jediné vysvětlení mě napadá, že po XX. sjezdu KSSS v r. 1956, kde Chruščov odhalil a odsoudil stalinský kult osobnosti, se otevřelo v železné oponě na chvíli nějaké zázračné okénko - vždyť do skutečného kulturního uvolňování 60. let ještě zbývalo poměrně hodně času. Proto možná na mě i sám příběh působí dost bizarně, i když námět je to svým způsobem zajímavý a závěrečná pointa dokonce i dost překvapivá. Nejvíc mě ale upoutalo, že se ve filmu objevily takové vycházející hvězdy francouzského filmu jako Robert Hossein nebo Marina Vlady. Aspoň tedy vím, jak vypadala pozdější manželka Vladimíra Vysockého, která s ním prožila posledních 10 let jeho života v Moskvě. A naprosto objevné je pro mě i to, že byla také manželkou právě Roberta Hosseina. Svým zpracováním v sobě snímek sice nezapře 50. léta, ovšem svým obsahem se z nich zároveň naprosto vymyká a je tak jakousi nečekanou kuriozitou naší tehdejší kinematografie.

Tento snímek, který vznikl v Československo-francouzské koprodukci, patří k těm fascinujícím, a přesto dnes zčásti zapomenutým romantickým filmům své doby. Přináší neotřelý příběh o zlodějíčkovi obrazů, jehož cesta k poctivému životu je překvapivě propojena s vodáky a oslavou socialistické mládeže. Alespoň v československé verzi. Francouzská verze pak nabízí jiný úhel pohledu, což dodává filmu zvláštní kouzlo. Ačkoliv děj postrádá realistickou uvěřitelnost, romantická atmosféra prostupuje celým filmem natolik silně, že si ji mohou zamilovat především srdcem smýšlející diváci. Hvězdami snímku jsou ikony francouzského filmu Marina Vlady a Robert Hossein. Ten je u nás známý především z filmové série o Angelice. Historicky jde také o první československý film natočený v širokoúhlém formátu a barevné verzi, což bylo umožněno právě díky spolupráci s francouzskými filmaři. Ačkoli z uměleckého hlediska film na československá padesátá léta nepředstavuje zásadní milník, jeho unikátní atmosféra a zajímavá produkční kombinace z něj, chtě nechtě, činí klenot, který by si zasloužil získat větší pozornost a opětovné uvedení na televizních obrazovkách. Ovšem francouzskou verzi, která je z pohledu Francouzů, tudíž se jedná o zcela jiný film. Především neobsahuje československou budovatelskou oslavu. A kromě melodramatu, a místy i dobrodružství, je také pro francouzské diváky zaměřen na prezentaci kromě Prahy také na československou přírodu, tradice a kulturu. A pravě to se dnes už nevidí. Hodnocena tedy francouzská verze, která je oproti československé agitky daleko lepší.

Česko-francouzská koprodukce je jev velmi neobvyklý a tuto výjimečnost ještě znásobuje rok vzniku 1957. Film by se dal charakterizovat jako barevná a širokoúhlá pohlednice staré Prahy a hlavně tatranské přírody, natočená zejména pro francouzské diváky. A v tomto ohledu svůj účel plní: krásy slovenských hor jsou podány lákavě a dovedu si představit, že leckterý Francouz se po zhlédnutí filmu začal o Tatry zajímat. Zatímco obrazová stránka je příjemná, s dějem je to horší - romantická zápletka povětšinou spíše nudí. Začátek sice slibuje i lehkou příchuť dobrodružné krimi, která ale zcela vyprchá právě po příjezdu na Slovensko. Zpozorněl jsem u scény, kdy se dívky rozhodly v noci vykoupat nahé, vše však bylo natočeno velmi cudně (to už ale uvádím jen jako perličku, není to důvod nižšího ohodnocení :).

Na svou dobu docela zajímavý koprodukční (a jednoznačně pro dobro věci dvojjazyčný) snímek, téměř >družební< romance ala sportovně-osvětové drama - jen přátelíme se zde projednou ne se soudruhy z SSSR, NDR či Mongolska, ale s mladými vodáky z kapitalistické Francie. Natočit tento film umožnilo zjevně mírné politické uvolnění po XX. sjezdu KSSS předchozího roku, kdy polevili i bedliví čeští kulturtrégři, samozřejmě >odcaď pocaď< a s pointou výhledově dobrého exportního produktu, ukazujícího krásy Československa a šťastný život mladé generace v lidovědemokratickém ráji. Vznikl tak ovšem po všech těch dobově-budovatelských agitkách docela sympatický - a hlavně apolitický (!) - film, s romantikou vodáckého sportu a písniček, krásami slovenské přírody i folklóru a zbylo i na Matičku Prahu s Vltavou - to vše obalené do umírněně přátelsko-mileneckých vztahů, chlapských férovek, dramatických chvil na vodě i na zemi a s děj osvěžujícím roztomilým prasátkem. Budoucí hvězdy f.f. R.H. a M.V. v hlavních rolích nevyjímaje... Za zmínku pak stojí i obraz a dění přesně podkreslující poetická i dramatická hudba Ludvíka Podésta, autora mmj. zcela odlišných >šlágrů< o pár let starší >muzikagitky< "Zítra se bude tančit všude"... A to vše 2,35:1 Agfacolor! ;-) - - - Každopádně - připadá mi proto opět trošku nefér to zbytečné podhodnocení filmu zde na čsfd. Tři hvězdičky jako >dobrý< film si zaslouží každopádně. I z pohledu dnešního diváka s ohledem na dobový kontext. Je totiž mimo jiné rovného půlstoletí starý...!

O tomhle filmu jsem slyšel prvně před lety v "Úsměvech Miloše Nesvatby", kde se tento herec zmínil o česko - francouzské koprodukci s několika Francouzskými hvězdami. Čekal jsem že to bude horší, ale nebylo to vůbec špatné. Sice naivní a nedůvěryhodné jak řemen, ale výprava je krásná a herci charismatičtí. Nejvíce mě z filmu zaujaly (krom půvabů Mariny Vladyové) vodácké písně.