Lolita (1962)

„Nie je dôležité vyhrať, ale zúčastniť sa.”•Je rozhodne obzvlášť paranoickým, a to vskutku ďalej ani nehovoriac o jeho naprosto prehnanej žiarlivosti, vrátane azda aj v samotnej nadväznosti na to, že v podstate ešte na úplnom počiatku, najprv „Ochorel” z tohto nezdravého vzťahu s ešte len nedozretou postavou v podaníDolores Hazeovej- Reč je teda o profesorovi menomHumbert, s ktorým sa pohrávala nielen iba táto vedľajšia postavička s iniciálamiCQ, ktorá sa mu koľkokrát, nadrzovku, votrela do jeho priazne, aby povedzme i predsa trochu viac ozvláštnila túto atmosféru - tieto vsuvky, predstavovali vôbec, zdynamizovanie hlavného diania - áno, zvýšilo sa tempo príslušného spracovania, ale zároveň aj tento Osud, sa s ním i pomerne dosť, nepekne pohrával, keďže svojím každým jedným konaním, si čoraz viacej, koledoval aj o poriadny malér; vlastne napokon si za to mohol vlastne aj celkom sám, že sa z neho vykľul obyčajný somár, pardon, chcel som povedať, smoliar.•Kubrick, mi tieto nasledujúce scény, [na]servíroval nie, explicitným, ale predovšetkým priam implicitným spôsobom - skrátka, zobrazovali sa mi v určitých náznakoch, kde následne mala popracovať divákova fantázia / predstavivosť, čo v konečnom dôsledku, pôsobilo oveľa zaujímavejšie, ako vytvorenie čisto explicitne ladeného, pornografického diela, aj keď zrejme vo vlastnej, románovej predlohe - nečítal som - to môže pôsobiť kľudne i opačným dojmom.•Samotná myšlienka predstavuje účinnejšiu zložku, ako samotný vývoj udalostí a vzťahov z pohľadu daného diela, ktoré na mňa už pôsobí trošku zastaralo, s občasným výskytom hluchších miest, a k tomu s prehrávaním sa ústredného predstaviteľa, čo mu automaticky znižuje výslednú známku i o jeden stupeň.•Film disponuje najväčšou dynamikou vtedy, keď sa naprieč dianím, pohybuje super predstaviteľka,Wintersová, to je niečo neuveriteľného, čo dokáže vyvolať svojim hereckým umením, akonáhle sa ale „vytratila” z príbehu, tak s filmom to išlo pomaličky z kopca;Sellerssa to snažil potom vyvažovať, zatiaľ čo zase,Mason, bol nastavený iba na jednu hereckú polohu - suchopárneho protagonistu; titulná postava v podobeLolity-Lyonová, v tom čase približne 14/15-ročná, predvádzala mierny nadštandard.•Síce sa stále jedná o kvalitný zárez v rámci kinematografie, no, už nepociťujem také nadšenie, ako tomu bolo voľakedy predtým.

Mnozí Kubrickově Lolitě vyčítají odtažitost a absenci explicitnějších scén, ale z mého pohledu to byla naopak velká přednost. Zdánlivě předčasně ukončené scény, leccos nevyřčeného a všelijaké náznaky dávaly prostor odlišným interpretacím a udržovaly mě po většinu filmu v jisté nejistotě a váhání. Podařilo se i skvěle přenést emoce hlavní postavy, přestože by s ním v realitě sympatizoval jen málokdo. A jako bonus se tu objeví i ping-pongová vložka a později Humbert plácne tenisovou raketou po hlavě vycpanou vydru.

(1001) Chm. Na Kubrickovu adaptaci Lolity jsem se poprvé podívala v srpnu roku 2018 a byla jsem z ní tak mimo, respektive připadala mi tak prázdná a všechny informace, které směřovaly z filmu do mojí hlavy, byly tak neúplné, že jsem ji nijak hvězdičkově neohodnotila a jenom si napsala pár poznámek s tím, že se k tomu „někdy“ vrátím. Inu, ten čas nastal. O sedm let později je všechno pořád prázdné a neúplné, a paradoxně asi o to víc, že jsem si těsně před znovupodíváním přečetla knižní předlohu v marné naději, že mi to pomůže najít ve filmu něco, co pro mě předtím bylo neviditelné. Nepomohlo. Respektive: jakkoli pro mě četba knihy byl velmi nepříjemný zážitek, nelze Nabokovovi upřít zacílení a dosažení svého cíle. Humbert Humbert je samozřejmě hovado z pekla, a tím, že celý příběh předkládá on sám v první osobě jako svou zpověď nebo spíš manipulativní exhibici pro čtenáře, za kterou se skrývá tušený „skutečný“ příběh, vzniká obsah, nebo bych snad měla říct přesah, ale vlastně myslím hlavně obsah té knihy jako uměleckého díla, to, co drží čtenářovu pozornost a zaměstnává jeho mysl a vzbuzuje diskusi a nastavuje zrcadlo společnosti tak dále. Film tuto vrstvu nemá, ačkoliv se ve vyprázdněné ozvěně předlohy několikrát pokusí představit divákovi Humbertův vnitřní hlas – ale vždycky zase jenom v prvním plánu, nikdy ne proto, aby se dotknul něčeho „pod povrchem“. A tím, že ve filmu chybí tato zcela zásadní informace, ta fundamentální zvrácenost, výchozí pokřivenost Humbertova charakteru, která tvoří kostru, maso i nadstavbu knižní předlohy, tím, že tam chybí ten kontrast, to vrstvení, ta nutnost intepretace a překladu toho, co Humbert Humbert říká, že dělal, do toho, co doopravdy dělal, tím se pro mě film automaticky diskvalifikuje a stává se filmem o ničem. Děj filmu je jenom jakýmsi duchem zesnulého příběhu, který nedostal šanci být předveden divákovi. Otázka je, do jaké míry za to může strach tvůrců něco říct, zobrazit, ukázat kvůli vztyčenému prstu cenzorů, a do jaké míry za to může neobratnost při adaptaci velmi literárního díla do primárně vizuálního vypravěčství. Protože ano, sled událostí je velmi věrný, s pár nutnými škrty kvůli rozsahu, ale ano, Humbert se stěhuje do nového domu, Humbert potkává jeho obyvatelky a zažívá s nimi různá dobrodružství, Humbert unese dívku z tábora, Humbert si na sebe plete vlastní metlu (skoro) přesně tak, jako v knize, ale Kubrick vůbec nedodává kontext, který by určil, o čem jeho film pojednává. Je Humbert podle Kubricka sebeklamný pedofil, nebo se Kubrick snaží říct, že to byla opravdická láska a že je to vlastně romantický film? Anebo je to film o tom, jak se režisér Kubrick zamiloval do herce Sellerse a všechno ostatní šlo kvůli jeho náhlém zalíbení v nerelevantních improvizacích komediálního herce stranou? Protože o tom mi filmová Lolita přijde nejvíc (a proto mi připadá o ničem, jak už asi potřetí opakuji.) A už jen to jméno Lolita je další symbol toho, proč mi přijde, že se film rozhodl zahodit „smysl“ knihy, ale selhal v tom vytvořit si svůj vlastní étos. Knižní hrdinka se jmenuje Dolores a slyší na přezdívky Dolly a Lo. Lolitou ji nazývá jenom Humbert Humbert, a je to významný způsob, jak jí upírá vlastní identitu, agendu, existenci, významný způsob, jak si ji přivlastňuje, podrobuje a objektivizuje. Zabraňuje divákovi vnímat tu dívku tak, jaká „doopravdy“ mohla být, a vnucuje mu pouze Humbertovu perspektivu. Ve filmu jí tak říkají všichni od začátku a Humbert s tím nemá co dělat, je z toho objektivní fakt. Kubrick se tím ihned na startu zbavuje nenápadného, a přece silného nástroje, jak přidat Humbertově osobnosti na nuanci a celému příběhu dodat na kvalitě a umělecké hodnotě, abych tak řekla. Místo toho se Kubrick soustředí na „posílení a rozšíření“ postavy Quiltyho a tady dávám ta slova do uvozovek, protože mu nepřidal žádnou backstory, motivaci nebo cokoliv, co by smysluplně obohacovalo příběh, ne, jenom na Sellerse namířil víc kamer místo jedné, aby mohl z první dobré zachytit jeho koktavé a v kole se motající proslovy na témata vytržená z kontextu. Jakože ano, úvodní jednostranná diskuse nad ping pongem je velice zábavná ("Are you Spartacus? Are you here to free the slaves?"), ale k čemu nakonec slouží? K čemu slouží těch několik jejich dalších rozhovorů, když si Humbert Humbert nikdy sám nedá dvě a dvě dohromady a musí se dozvědět „pravdu“ v rozhovoru s Dolores stejně jako v knize? Myslím, že je z filmu docela patrné, že je Kubrick nejšťastnější, když se na své postavy může dívat zvenčí a dělat si z nich legraci, jak se to projevuje hlavně na začátku a na večírku a na Humbertových interakcích s paní Hazeovou a zkrátka ve scénách, které se týkají všeho možného, jenom ne ústředního. Jenže to se mi to z mojí pozice x desítek let v budoucnosti kritizuje, když jsem viděla, kam až se limity kinematografie můžou posunout, a když jsem nejspíš viděla (možná i několikanásobněkrát) víc filmů než Kubrick v době, kdy na filmu pracoval, a když on sám a ostatní svou tvorbou teprve definovali pravidla, která pro mě jako diváka a tvůrce a kritika existují „odnepaměti“. Například (špatně) zvolená hudba film strašně sráží a postrašuje. V době, kdy existuje jazz a rock’n’roll, proč zrovna k tomuhle filmu použili staromódní orchestr? Ačkoliv to ani zdaleka není Kubrickův debut, přijde mi tady takový teprve v plenkách. P. S.: Podle těch tří definujících rolí, ve kterých jsem ho zatím viděla (Zrodila se hvězda, Na sever severozápadní linkou a teď Lolita) musí být James Mason ten nejstatečnější, respektive nejméně marnivý muž starého Hollywoodu.  P. P. S.: A ještě jsem úplně zapomněla zmínit, že jedna další změna oproti knize mi připadala jako změna k horšímu: v knize je Humbert Humbert aktivním hybatelem děje, kdežto tady je změněn na takřka jenom pasivního pozorovatele, kterému se věci pouze dějí. Což podle mě opět zase jenom rozmělňuje divákův zájem o jeho charakter.

Shlédnul jsem tuto verzi bezprostředně po verzi z roku 1997 a musím říci, že remake se mi líbil víc. V Kubrickově snímku působí Lolita příliš dospěle a film neukazuje, co je to pro chlapa za hrůzu, být citově i sexuálně závislý na puberťačce s jejími rozmary a manýry. Naproti tomu v literární předloze je právě toto vystiženo velmi dobře. Film je místy zbytečně rozvláčný, zvláště taneční scény, který mají minimální výpovědní hodnotu a přišly mi nudné. Postava Quiltyho se ve filmu motá moc často; je mnohem působivější, když Quilty figuruje pouze coby jakýsi démon v pozadí. Závěrečnou vraždu režisér z neznámého důvodu přesunul na samý začátek filmu a scéna je hodně odfláknutá. Také erotické jiskření mezi hlavním hrdinou a Lolitou víceméně chybělo. Posléze se Kubrick svému řemeslu přece jenom naučil, viz film Osvícení (1980), ale že mu to trvalo.

Lolita mi z maratónu diel unikátneho majstraKubrickanejak náhodne vyšlo ako posledné, ale o veľa som prichádzal.Spartacusje definitívne jeho najslabším výplodom, a to podľa všetkého nakoniec aj dosť zmyselne. Z jeho tvorby je spravidla badateľné, aký obrovský podiel má na každom aspekte remesla, a že ak sa k čo i len jednému nedostane, výsledok značí menej kvalít. Spartacus teda ako výnimka jasne potvrdzuje toto pravidlo. Lolita je napriek 150min stopáži uponáhľaný príbeh a fakt, že pôvodný scenár vychádzal až na 6hod je značne pozorovateľný. Jednotlivé strihy často preskakujú celé pasáže alebo dovysvetlenia a mierne zmätkujú v podaní deja, ktorý je hodne pútavý, a ktorému by ani nevadilo, keby sa viac venuje svojmu detailnejšiemu vykresleniu. To je jediná výtka, akú dokážem spomenúť. Film ma na celú dobu uchvátil svojím precíznym spracovaním vyšperkovaným v každučkom bode filmárčiny a dokonca som ani nemal onen pocit zoSellersa, resp. charakteru jeho postavy, na ktorého v recenzii sa väčšina hodnotiacich odvoláva ako na podstatu horšieho dojmu. Veď je tam dokopy 30min aj s cestou. V atmosfére obsahu je silne cítiť arómu každej emócie. Brilantný scenár, iba škoda, že ho scvrkli na úplné minimum. Vzťah hlavnej dvojice ponúkal oveľa väčší poteciál než nechávať všetko na divákovej predstavivosti.