Zítra se bude tančit všude (1952)

Vydržet se dívat téměř dvě hodiny na spolek vytlemených tančících a zpívajících svazáků byla fuška. Hledat na tomhle filmu nějaké pozitivum je marnost. Překvapením je pro mě účast Jiřího Adamíry, ale ten se alespoň netlemil jak debil jako příkladně Vala a Nesvadba. Víc k téhle bolševické sračce netřeba dodávat

Dostaveníčko po socialistických tanečných festivaloch. Propaganda komunizmu, úctivého východného života, prostého myslenia a mozgov vymydlených štátnickým humusom. Tak ako dnes? Asi. Žilo sa národne, ale s istotou, žije sa národne, ale s pochybnosťou. Tanec to veľmi nezachráni, nežijeme v americkom Drsnom Tanci. Toto je čokoláda z Jugošského prímorského prístavu, ktorá má síce presne tú farbu koky, ale (pa)chuť  ...izmu.

Asi bych daný film nezatracoval na tak nízké hodnocení. Viděl jsem horší a komunističtější. Základní myšlenkou je, že mír vede mj. přes tanec a umění obecně. Mladí lidé v souboru tak objevují starší téměř zapomenuté lidé a slovesné umění. To je ta lepší část snímku. Tance a hudba jsou prostě dobré a dobře se na ně dívá. Nakonec nemusíme zatracovat taneční výstupy Rusů jen proto, že jsou právě z této země. Horší je to se zápletkou postavy Jiřího Adamíry. Ten totiž nemá své rejdy pořádně promyšlené a tak je celkem snadno odhalen. Navíc působí jako záporná postava dost slabě a tendenčně. Stejnou logiku pak dává, když po přeběhnutí je označen za bývalého nacistu aniž by to bylo dále vysvětleno. Tady je bohužel cítit jasné socialistické zaměření aniž by to bylo skrýváno či alespoň zaobaleno.

Upřímně řečeno nechápu, proč zrovna tento film oplývá ďábelskou aurou arcipropagandistického díla, když je to v první řadě na české poměry velmi svěží muzikál, podle mne daleko snesitelnější než Starci na chmelu, u nichž se na poměry 60. let dost archaicky didaktický obsah velkoryse přehlíží. Scénář samozřejmě je naprosto šíleně schématický a zejména v pompézním závěru je to opravdu dost stalinistické dílo, ale zas na druhou stranu zrcadlí autentické nadšení svých tvůrců, což je znát právě i na strhující energii filmu. Jeví se mi poněkud pokryteckým tento film odsuzovat, zatímco upachtěně cynické normalizační službičky se stále těší častým reprízám a oblibě veřejnosti. Folklór domácí i světový, jakož i písně masové jsou hlavní náplní snímku, kterému se docela daří vyobrazení dynamiky fungování uměleckého souboru s výraznými lidskými typy. V první řadě zaujme střet nadutého akademismu vedoucího souboru v překvapivě věrohodném podání Zdeňka Buchvaldka, jenž se dlouho strnule brání opravdové divokosti a setrvává na dogmatech profesionalismu, s konceptem masového umění. Moc roztomilí jsou také drsně ironický diverzant (již naprosto herecky vyzrálý Jiří Adamíra) a jeho bezelstný živý nástroj (insitně hrající legendární choreograf Pavel Šmok), ubručený basista se sklony k opilosti (autenticky otrávený Stanislav Remunda) nebo optimisticky naivní romantik (téměř klaunský Miloš Nesvadba).

V době, kdy docházelo k soudním monstrprocesům, stavěla se odporná monstra zrůdnému komoušskému režimu, slepě se budovala nová vlast a lidumilové Stalin si dožívali poslední rok svých mrzkých životů, vznikl tento  odporný hudební paskvil plný propagandy, trapných rýmovaček a únavných lidových tanců. Tohle je horší než odpad, to je stoka plná hnoje a vizitka dekadence 20. století