Umělcova smlouva (1982)

The hilltop prospect of the estate to the north of the house will be kept clear...Umělcova smlouvanení barokníZvětšeninou, alespoň ne z hlediska postoje k možnostem [odhalení] pravdy. I když se tak obě na první pohled jeví.
Stejně jako Antonioni používá Greenaway detektivní zápletku jako kostru vyprávění. Zájem o řešení gnozeologické hádanky je při jeho sledování ale slepou uličkou, v níž nechává režisér žánrové publikum zlomyslně tápat. I tato hra na slepou bábu, jíž je divák stejně jako výtvarně průměrný a eroticky arogantní 'Watson' Neville, je velmi zábavná.
Jen trochu méně zábavné, ale asi smysluplnější je sledování zapojení výtvarného umění do filmu a moci; okázalého kašírování baroknosti; hry, v níž je nakonec vše důležitější než evidence - sex, moc, manýra. A toho, jakých výsledků se tím ve filmu i v příběhu dosáhne. 
Postmoderní pomsta 'slabých' v tom nejvybranějším výtvarném balení. A mistrná instruktáž, jak správně fotografovat nemovitost určenou k prodeji.

Sled výtvarně precizně aranžovaných obrazů doprovází (bohužel) zcela odtažité, umělé, emocionálně vyprázdněné podání útržku příběhu roztaženého na 107 minut. Možná šlo o rafinovaný záměr, když zde skupina neznámých herců v historických kostýmech pronáší veškeré dialogy v takto vysoce teatrálním a současně odosobněném projevu. Možná někdo takový estetický záměr v stylisticky nekonvenčním filmu i ocenit dokáže, ale za sebe pak nemůžu říct, že by mě zde cokoliv z pokusu rozehrát dramatický příběh i nějak více přesvědčilo a přes zajímavý potenciál mě styl podání minul velkým obloukem... a to se zde časem začne řešit i vražda, pohnuté vztahy mezi postavami nebo dojde rovněž na skupinovou popravu člověka v kruhu jakési podvratné sekty. Ale vše je opět sehráno natolik strojeně, že mi to už stejně bylo vesměs jedno a také ony obsahově zajímavější scény tu časem střídají natolik šroubané „intelektuální“ dialogy (např. několik minut plácání o jakémsi granátovém jablku), že měUmělcova smlouvamíjela s nimi ještě víc. Cením si té výtvarné stránky, Nymanovu hudbu, pár vtípků např. s běžícím stádem ovcí na louce za groteskní hudby, ale pouze zalíbení ve formě mi časem k aspoň menší spokojenosti přestávalo stačit. No co už, Peteru Greenawayovi to odpustím, protože následně natočil ve druhé polovině 80. let po sobě hned několik filmů, které považuji za výjimečné, ale Umělcovu smlouvu si k nim nezařadím a chronologicky prvním velkým filmem pana režiséra pro mě zůstaneZet a dvě nuly(1985).[50%]

Zmluva zo strany navrhovateľa, teda ľudovo to nazvime, ako určitého »zamestnávateľa« [pani šľachtičnejHerbertovej], pozostávala najmä z toho, že pánNeville, čiže akýsi «umelecký maliar,» následne namaľuje akésip-a-n-s-t-v-ozo všetkých svetových strán, čo by malo vskutku napokon predstavovať nejakých cca.12kresieb - počas nasledujúcich dvanástich dní - s príslušnou odmenou v podobe po8 £za každú kresbu, pričom ešte zároveň ponúkal svoje služby i extra naviac, ktoré si zrejme každý potenciálny, a k tomu povedzme i vnímavý divák, už dávno sám, snáď automaticky domyslel, pokiaľ som nedokončil danú vetu.•Greenawayovokinematografické dielo by som charakterizoval asi iba touto jednou [predsaže ale trocha viac rozšírenejšou] vetou:»Nastávala naprosto nekontrolovateľná, dialógová smršť so sakramentsky nesympatickými postavami, ktoré si určite odo mňa udržiavali maximálne možný odstup, a to konkrétne zasadeného do historického obdobia dekadentného a intrigánskeho b-a-r-o-k-a  z konca17.storočia s neuveriteľne nadčasovou barokovou hudbou v podaní Michaela Nymana, ďalej s extravagantnými kostýmami, akoby boli doslova ušitými v danej epoche, alebo i pomerne dosť zaujímavý, režisérsky štýl Petra Greenawaya, ktorý sa tým pádom akosi práve vďaka tomu postupne štylizoval do pozície samotného, ústredného protagonistu, čo bol ďalší pridaný level, od ktorého by si malo filmové publikum vzápätí asi veľa sľubovať, čo mohlo mať zase napokon i úplne opačný charakter.«

Peter Greenaway bude nepochybně dalším z mých "oblíbených" artových umělců. Už tak nudný žánr historického kostýmního dramatu natočil prakticky stejně jako zrůdnost Fallové. Dlouhé statické záběry, záběry utopené v temnotě a v nich skupina no name herců bez sebemenších emocí vede složitě šroubované dialogy. A žvaní a žvaní a žvaní až jsem pocítil po hodině neodolatelné nutkání ten film vypnout, vyhodit televizi z okna a jít se věnovat něčemu zábavnějšímu, třeba počítání větví na stromě před domem. Narozdíl od Fallové je tu aspoň nějaký náznak příběhu (arogantní malíř v 17. století zneužit k zakrytí vraždy zámeckého pána) a finále.  77%? Nikomu neberu odlišný vkus, ale zajímalo by mě kolika lidem co to hodnotili se film opravdu líbil a kolik z nich se prostě stydělo dát nižší hodnocení? Za mě 1* a paradoxně v nulové konkurenci historický film roku 1982.

"You must forgive my curiosity, madam, and open your knees."Komediálna dráma s mysterióznou zápletkou, zaradená do zoznamu1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Nemôžem si pomôcť, ale tento film ma dosť odpudzuje. Jednak svojím presvieteným obrazom, ktorý má raz vyblednuté, inokedy zase preexponované farby. Ale predovšetkým svojimi postavami, ktoré sú odpornými príšerami s odporne strojenými prejavmi (je v tom predstieraná vznešenosť. zjavný pocit nadradenosti a zároveň aj vulgárnosť). No a z tých prázdnych rečí plných vzletných fráz ma poriadne rozbolela hlava. Pár vecí by sa ale našlo, ktoré ma na filme dokázali zaujať: svoje čaro mali tie kresby (najmä v kontexte príbehu) i hudba barokového štýlu a celkom ušlo aj to rozuzlenie mysterióznej zápletky."I'm surprised, delighted. I am overwhelmed." "Mr. Neville, I will take all three states of your satisfaction into consideration."