Zet a dvě nuly (1985)

Mezi těmi všemi slušnýim a výbornými dramaty z roku 85 na mě zas vyskočil nějaký "umělec" na lysohlávkách. Každá dekáda jich pár měla no a Greenaway to je zatím asi to nejvíce nestravitelný zvěrstvo. Třetí film a potřetí naprosto odtažité neherectví, nulový děj, "dialogy" naprosto o ničem, nehodící se hudba, statická kamera. Co dál? Vermeer a van Megeeren, zoo, dva pošahaní bratři sledující dokument o evoluci a poté rozklad zvířat které sami zabíjí. Jednonohá žena co chce být beznohou a pak mrtvou (ten detail že se ji narodily dvojčata a má dceru o které se nikdo nepostará ji netrápí), štětka vyprávějící fiktivní historky o sexu se zvířaty. Hnusné scény (hnijící mrtvoly zvířat, nahatí chlapi), celé dějem prochází holčička u které si říkáte co to asi udělá s její psychikou. Jedna pěkná scéna konci se slimáky a ohromná úleva že ta pičovina skončila a můžu si zas pustit něco normálního.

Tak jsem si na sebe ušil bič případně povolal křížovou výpravu. Kdysi jsem se rozhodl, že zkouknu celý žebříček, protože mám rád obecně věci ucelené a kompletní, rád zdolávám výzvy a sám sobě dávám dlouhodobé úkoly, nehledě na to, že při této cestě člověk objeví spoustu špičkových filmů, o jejichž existenci do té chvíle nevěděl. Každá mince má ale dvě strany. Tehdy (konec července 2017) jsem absolvoval tzv. týden sraček, tedy jsem si na konec nechal filmy, o kterých jsem tušil, že budou velký špatný, v čemž jsem se samozřejmě nemýlil. Následně se žebříček rozrostl na současných 1000 filmů. Ten jsem už také před nějakým časem dokončil a sraček, jakožto i skvělých filmů, v něm bylo spousta, nicméně tentokrát jsem to nekoncentroval. No a abych toho neměl málo, dal jsem si přes pokročilé vyhledávání najít veškeré filmy přes 80 %, tedy elitu historie s průměrným hodnocením čtyři hvězdičky a výše, které mají alespoň 500 hodnocení, to z důvodu relevantnosti toho hodnocení. No a jak se dalo čekat, filmů toto vyhledávání odhalilo spoustu a stejně jako při předchozích dvou příležitostech je škála subjektivní kvality širší než tvoje tlustá máma. V následujícím období se tedy s největší pravděpodobností budou objevovat hodnocení bídná a komentáře dehonestující a ironické, protože se mi najednou sešlo mnoho filmů, u kterých je maximální pravděpodobnost mojí nelibosti. Prvním z řady je tento velkofilm, který je prostě jenom neskutečná píčovina a Greenwayovi (jakožto i jeho obdivovatelům) buď regulérně mrdá nebo je konstantně na drogách, protože jinak si to vysvětlit neumím. 0%

A zase mě dostal svým filmem takřka do kolen! Byť zdaleka nedokážu být nadšen z celé tvorby Petera Greenawaye, jeho filmy z druhé půlky 80. let jsou pro mě takřka bez výjimky fascinujícím objevem na poli osobitých autorských filmů. A také nesmírně originální záležitosti, kdy jsem na začátku místy opět bojoval se zvláštním znechucením, aby mě silný a současně bizarní příběh v pečlivě vymazlené formě ve finále strhl tak, že téměř nemám slov...? Já nevím, jestli má opět cenu vyzdvihovat precizně aranžované vizuální kompozice, včetně hry se světlem, tmou a svícením, nebo hudbu Michaela Nymana. Nicméně dovedu si vzdáleně představit, jak by bez patřičně úderné „osudové“ hudby, řady svérázných vtípků, bizarních vychytávek a dalších hrátek s obrazem i hudbou (Nymana stylově doplní i prastaré šlágry z gramofonu!) mohl celkový zážitek značně ztrácet z kouzla nezaměnitelné stylizace filmu. Navrch co si to ten nestoudný drzoun Greenaway dovoluje? Prolínat tak bizarní příběh kolem ZOO s dokumentárním komentářem velkého Davida Attenborougha?! Vložit do smyšleného příběhu o podvratných výzkumech reálnou postavu malířského padělatele van Meegerena (zdravím příznivceDobrodružství kriminalistiky! :)) a udělat z něj tak švihle úchylného intelektuálního umělce? Slovy jedné z postav:What the fake?!:o) Ale jestli bych před koncem zamýšlel udělit „jen“ silné 4 hvězdičky, závěrečná scéna – poetická svou kamerou, hravá díky písničce, nevšední kulisní výpravě a posléze tragická v rozměru tak bizarním, ale současně geniálně vystihující možné vyvrcholení nevšední úchylky hlavních postav – ta mě přesvědčila o jediné možnosti. A pak, ta hudba... nezapomněl jsem zmínit tu Nymanovu hudbu?[90%]

Greenawaye mám hodně rád, ale zhlédnutí tohohle film jsem odkládal dost dlouho, protože mě vůbec nezajímalo jeho téma a spíš se mi hnusilo. Každopádně dnes nadešel den, kdy jsem se na to konečně podíval a kdy konečně můžu říct, že mám za sebou kompletní Greenawayovu filmografii. Nakonec to ale nedopadlo špatně. Většina filmu mi přišla zajímavá, jak filozofováním o smrti, životě a Darwinově teorii (kterou to rozebírá i s tím faktem, že je to jen teorie - ale nechci tím říkat že je špatná a že bych proti ní protestoval, oni na totiž jsou někteří dost hákliví...), tak příběhem o rozdělených siamských dvojčatech, které po letech odloučení spojí láska k jedné stejné ženě, která po bizarní autonehodě postupně přijde o obě nohy. V souvislosti s ní se mi líbila jedna scéna, kde smutně mluví o nevyhnutelné ztrátě druhé nohy, přičemž ta scéna krásně sděluje, jak si člověk má vážit i takové obyčejné věci, jako jsou nohy, protože i o ty člověk může jednou přijít a nic už nebude jako dřív. Kupodivu jsem z toho filmu měl (navzdory zdejším komentářům) většinu filmu spíš pozitivní dojmy. Asi i proto mi do toho ten konec moc neseděl, ale jinak to není špatné a je to i míň morbidní, než jsem se obával, ačkoli timelapsů na rozklad mrtvých zvířat si tu člověk "užije" až až. A o perfektní filmařské stránce, úžasných záběrech (občas i poetických) a skvělé Nymanově hudbě, který je na celém filmu to nejlepší, asi ani nemá smysl se nějak víc rozepisovat. Není to špatné - ale v rámci Greenawayovi tvorby bych to řadil někam doprostřed. Má za sebou i dost lepších filmů třeba Kuchař, zloděj jeho žena a její milenec, Topení po číslech nebo The Falls. 3*

A Zed & Two Noughts mě odrazuje přehršlí jinotajů, z nichž nejsem s to nic vyrozumět, jestliže se nemám spokojit s banálním závěrem, že dílo promýšlí napětí mezi počátkem života jako jednotlivého tvaru konkrétního pobytu a jeho koncem, jakož vůbec tajemství bytí s podnětnými zdroji ve studiu evoluce, do níž člověk podle autora vstupuje až za soumraku, kdy se příroda jeho prostřednictvím obrací proti sobě (porušování přírodního řádu v působnosti bohyně Themis trestá Nemesis, kterou Zeus dostihl v podobě labutě proměněnu v husu). Biologické dokumentární vložky vybízející při řešení pohromy nastalé ztrátou manželky k širším úvahám o universu života jsou prokládány aluzemi antických mytologizujících výkladů. Můžeme si například vybrat, narazilo-li auto do labutě, anebo do husy, kterak svádí zmatená paměť protagonistky; nehoda je odměnou i mstou, soustředí v sobě souvztažné protiklady, jejich rovnováhu. Zeus/Iupiter v podobě labutě způsobí smrtelnou nehodu, čímž přivede dva ovdovělé bratry-dvojčata k řidičce-svědkyni, s níž poutáni její poslední blízkostí se zemřevšími manželkami a nadějí, že bude případ vysvětlen, čímž by se ulevilo jejich srdcím bažícím po nějakém smyslu takové ztráty, dají vzniknout novému páru bratrů-dvojčat. Úvodní zlomová situace, která dává zrodit novému příběhu budoucích dvojčat, je několikrát probírána během pátrání po příčině, přičemž vyprávění zmatenými výpověďmi, připouštějícími možnost, že se místo labutě jednalo o husu (Nemesis; tedy se proti důrazu na setkání vedoucí k potomstvu nabízí výklad trestu), signalizuje evidentní vztah k ambivalenci vyjadřované zánik si vynucujícím střídáním generací. Zároveň víme a musíme i zde počítat s tím, že hlavním znakem mýtu je principiální nedbalost k časové ose (například časově rozporuplné zmínky o Heraklovi mezi Iliadou a Odysseiou) a celková kausální inkonsistence, způsobená rozvolněností tradice, zahrnující konkurující si narativy ve vazbě na lokální poměry a politicko-pedagogické záměry. Střetnutím s labutí bourající vůz je značky Ford Mercury a římským ekvivalentem Herma, který měl podle Hyginovy verze (De astronomica) hodit vejce do Lédina klína, je Merkur; takovými scénickými narážkami propojujícími mýtus o Dioskúrech ve vrstvě současnosti a dále je rozšiřujícími nápovědami z Genesis či Darwinova odkazu je po celou stopáž komunikováno mně stále záhadnější sdělení o repetitivní dynamice lidského údělu. Rovněž nekompromisně původní The Cook, the Thief, His Wife & Her Lover/1989 si zdaleka neříkal o takovou pozornost vůči opakujícím se a variovaným narážkám; více se mi zavděčil právě přímočařejším stylem svého etického sdělení i dějem samotným. Přiznávám se k osobní zodpovědnosti za to, že nějak nemám zájem bloumat nad významem novinových článků, jednonohou opicí, shodou účelově smyšleného počtu Vermeerových obrazů s Albiným vysněným počtem dětí, hnijícím jablkem, tlejícím krokodýlem, dvojakostí zebry…