Kniha snů (1996)

Kniha snůje Greenawayovým zkoumáním tvůrčího aktu. Tedy cynismus je stylizován barokizujícími dynamickými obrazy kameramana Sachy Viernyho. Hlavním tématem je tvůrčí akt, jenž duchovním vnímáním Kosmu nabývá struktury takřka aktu stvořitelského. Nikoli samotné slovo, ale až s aktem psaní, kdy slovo získává svou podobu (navíc ve spojení se "znakovou" kaligrafií!), se uskutečňuje též akt stvoření, a tím věci (předměty) nabývají svých bytostných rozměrů. Greenaway učinil z tvůrčího aktu princip pohybu své hříčky. Tvůrčí akt v analogii aktu stvořitelského je magickou mocí, kterou lze jak využívat, tak rovněž zneužívat. Poznává se člověk, jenž v sobě skrývává tajemství, včetně těch metafyzických. Láska, život, sex, smrt, umění, stvoření, prchavost i věčnost. Greenaway tu předkládá postmoderní film na svůj vlastní estetický způsob. Hrdinkou Greenawayova zaujetí je Nagiko (Vivian Wu, jako malá a mladá Miwako Kawai, Čizuru Ohniši, Šiho Takamacu a Aki Išimaru), žena, jejíž touha po otci ji žene do zcela jedinečného výrazu života, jejího. Vlastně je jen pokračovatelem v rodinném nadání. Sex a umění, tělesnost a duchovno, kde je smysl života, či alespoň jeho naplnění? Z dalších rolí: rozporuplný osudový muž, mladý překladatel a polyglot Jerome (Ewan McGregor), vydavatel - fajnšmekr s mnohým svým hříchem (Joši Oida), milovaný otec (Ken Ogata), neschopný manžel (Ken Micuiši), stále beznadějně zamilovaný fotograf Hoki (Jutaka Honda), či posel třinácté knihy, tj. Knihy Smrti (Wataru Murofuši).Kniha snůje autorskou hříčkou Greenawayovou - byť je hlavně inspirován starobylým japonským knižním titulem - o tvůrčím aktu, umění a člověku. Greenawayovsky stylové představení.

Takáto experimentálna forma mi ani trochu nesedí, je vhodná akurát tak pre videoklip. Neustále sa tu niečo prepína, ako keby niekto len tak z rozmaru stláčal vypínač. Prepínajú sa jazyky, prepínajú sa farby (farebné, čiernobiele, farebné filtre) a prepína sa medzi rôznymi obrazovými okienkami. Navyše obrazy sa všelijako prekrývajú a mení sa aj obrazový výrez. Inak, čudujem sa Ewanovi McGregorovi, že sa dal naviesť na takúto podivnosť a zvrhlosť (záberov vtákov tu je viac ako v porno filme), ale jeho pôsobivý výkon bol jedným z mála pozitív tohto filmu (ďalším je potom Vivian Wu a jej pôvab). Zaradené v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete.

Nelíbilo. Japonská duše není klipovitá, rychlá a razovita. Je dlouze rozjímavá, s pomalejšími a meditačními prvky, jako japonské divadlo, které jsem měl možnost zažít na vlastní kůži, a dost dlouho mi trvalo se do něj "dostat". Ale o to silnější a hlubší pocit to pak je. Kaligrafie je čínské umění (oni toho Japonci docela hodně šlohli Číňanům, s výjimkou seppuku, to je jejich vynález), ale zde je degradováno z vysoce profesionální malířské techniky na hranici s výtvarným uměním na čmárání po nahém těle a politická hesla. Příběh to nemá, odnikud nikam to nejde a nedojde, a to příběhem rozumím spíše sdělení autora, důvod, PROČ někdo něco natočil a CO tím chce divákům říct nebo sdělit. Tady jsem kromě onanie nad tím čmáráním nic takového nenašel.

Greenawaye buď berte nebo nechte být, ale rukopis má nezaměnitelný, to mu nikdo upřít nemůže. V tomto snímku se inspiroval japonskou kaligrafií, která se prolíná příběhem, udává mu tón a je jeho velice podstatným prvkem. I přes vypjaté emoce, vášnivou lásku a zdrcující nenávist, kaligrafie je to, co přetrvává a dovede být taky vášnivá a nenávistná. Lidské tělo se stává pergamenem příběhů vlastního života. Je to velice stylizované vyprávění, kde je důležité soustředit se na atmosféru i neustálý pocit jemného smutku a pomalého vyšumění.

Dvouhodinové galapředstavení rozporuplnosti mých pocitů během sledování snímku se na mne teď přenáší i během snahy o hodnocení. Na jedné straně povznášející až uchvacující Greenawayova lyričnost a okouzlující atmosféra "něčeho trošku jiného" - a sice kaligrafie na nahém těle, to vše přináší dávky rozličných emocí, které s Hollywoodem hned tak nezažijete. Na druhou stranu film v některých momentech až nudí, v jiných už fetiš zcela přesahuje hranice mého chápání (a to opravdu nejsem žádná konzerva) a obecně je jen velice těžce uchopitelný. S Pillow Book je to prostě jako s poezií. Může uchvátit nebo naopak - z jakéhokoli důvodu - nebavit. Greenaway u mě v tomto filmu dokázal obé, a proto hodnotím 3 ***.