Architektovo břicho (1987)

Přežil jsem dalšího Greenwaye jupí! Je to opravdu skoro normální film - slušná kamera, něco jako příběh a titulního architekta hraje dokonce Dennehy. Ten je posedlý uspořádáním výstavy zapomenutého architetka Boulléeho, kašle na svou mladou ženu a podezírá ji z nevěry. A bolí ho břicho, což vede k jeho (a režisérově) posedlosti chlapskými bachory, kterými nás film zásobuje celé dvě hodiny. Fotky, sochy, spousta odhalování... já mám Dennehyho rád, ale jeho panděro fakt sledovat nepotřebuju. Jinak je to bohužel film nesnesitelně nudný, natahovaný nekonečnými záběry památek (a pupků), plný mimoňských rozhovorů a scén (fíky!) a s nesympatickým hrdinou. Zkrátka přesně to, co si představím pod pojmem nestravitelné "umění" na 1*... i tak zatím nejnormálnější Greenwayův film.

Z Greenawayových filmov, ktoré som mal možnosť vidieť, je síce tento asi "najfilmovejší". Pod kožu sa mi však nedokázal dostať. Architekt posadnutý bruchom - áno symbolika sexu, zdravia, atraktívnosti, ale aj množstva zažívacích problémov, čo je vo filme dokumentované množstvom úmrtí antických osobností i jedného neznámeho francúzskeho novovekého architekta. Nepamätám si film, ktorý by mal na obraze toľko veľa vyobrazení jednej časti ľudského tela - od tých fyzických cez fotografie až po antické sochy - samé bruchá, bruchá, bruchá. Aj Dennehy ho ukázal hneď niekoľkokrát, popritom aj svoj nahý zadok - ako keby bol na jeho obnažené partie niekto zvedavý. Architekt besní pri svojej výstave, pri spôsoboch jej výstavby, ale k manželke, ktorá mu je neverná s jeho sokom z brandže, je vágny a občas iba utrúsi nejakú poznámku. Dokonca ju sleduje pri sexuálnych hrách a vôbec nereaguje. Je to mimo reality, rovnako ako samotný film, ktorý so záverom ma navyše začal postupne aj dosť nudiť. Dennehy v divnejšom filme asi ani nehral.

Zdejší obsah nazýváArchitektovo břichorafinovaným dílem a mně nezbývá, než souhlasit. Kdesi po půlhodině jsem si uvědomil, že mě to dost baví sledovat, formální nápady jsou nesmírně zajímavé, prostředí intelektuálních umělců v Římě mně od pohledu poutavé (velké tleskání bijícím zvonům před fontánou je coby parodický odkaz na snoby prostě kultovní :D ), ale že se mě to jaksi hlouběji nedotýká. S plynutím filmu jsem se nicméně stále více dostával do psychologie hlavní postavy architekta Kracklita s notorickou bolestí břicha a čím vše déle trvalo a gradovalo, tím víc jsem začal také pociťovat zvláštní tichou emocionální bolest a současně mě ten film s každou další scénou stále více fascinoval, že po skončení můžu klidně zatleskat stejně vřele (možná jen mírně důstojněji :)) jako Brian Dennehy k závěru na fontáně. :-) Peter Greenaway měl opět svůj film náramně promyšlený po formální i obsahové stránce, jak postupně stále více proniká do psychologie hlavní postavy, jak (opět) propojuje děj s výtvarnou stránkou, která tentokrát vedle hraných parafrází klasických maleb nabízí i spoustu dalších „ornamentů“ v podobě soch, staveb, fotografií nebo ručně psaného písma, jak graduje hlavní téma směřující od fyzické bolesti k psychické proměně, postupně nutného smíření s pomíjivostí svého života a své osobnosti (včetně smíření s již předem nastupující náhradou) a současně přeci jen k vyplnění si alespoň jednoho vytouženého cíle – za což jsem rád, že snímek ani navzdory jistým zvratům nekončí zcela pesimisticky. Pan režisér mě tímto po včera viděnémKuchaři, zloději, jeho ženě a jejího milencinadchl už podruhé a díky těmto dvěma filmům musím definitivně uznat Greenawaye za dalšího z řádky skutečně osobitých režisérských mistrů, na sledování jejichž další tvorby se nechávám s radostí pozývat... a Brian Dennehy podal s postupnou proměnou své postavy se silným vnitřním bojem rovněž bravurní výkon.[90%]

Americký architekt je tak posadnutý vlastným bachorom a polozabudnutým architektom z Francúzska, až takmer zabudne na úvodnú vášeň k mladšej manželke. K jej lonu a bruchu si tak začína nachádzať cestu architekt taliansky. Súboj dvoch chlapov o väčšieho pipíka môže začať. Do toho kopa antických rímskych pamiatok, fontán a kopírok, produkujúcich moderné umenie warholovského typu. Chabý scenár vs. výtvarne výrazná stránka. Typický Greenaway. Žiaľ, obrazovo nie tak pútavý a opulentne šokantný, ako v neskoršej tvorbe. A tak ostáva úmorná intelektuálna onania. Súhlasím s úvodným konštatovaním oficiálneho textu distribútora, že ide o rafinované dielo. Rafinované ako cukor zo seredského cukrovaru.

Filmom Petra Greenawaya som zhodne pridelil po dvoch hviezdičkách. S jednou výnimkou, a tou je Brucho architekta. Dnes som si tento film, o ktorom Anderton napísal, že ide o "snobské umenie" letmo pripomenul a zladil jeho hodnotenie s ostatnými. Nemám záujem zlaďovať sa s ostatnými (väčšinou), ak je to na úkor môjho názoru.