Manhattan (1979)

Už v prvním řádku monologu přiznaná romantizace New Yorku. Woody Allen zde vystupuje jako Isaac Davis, dvakrát rozvedený dvaačtyřicetiletý komik, který randí se sedmnáctiletou dívkou a zároveň je zamilovaný do Diane Keaton. První Allenův černobílý snímek pro mě spolu s Annie Hall, k níž slouží jako melancholický kontrapunkt, představuje vrchol Newyorčanovy tvorby. Toto je bergmanovatící Allen snažící se určitou estetiku přesunout do středu svého milovaného Velkého jablka. Bylo by velmi nepřesné vykreslovat Manhattan – jak se poslední dobou děje – jako glorifikaci vztahu muže středního věku s výrazně mladší ženou, ba náctiletou. Isaac je naopak ženou svého věku a vyššího postavení odmítnut, a je tak trochu loser. Celý film podkreslují nanejvýš newyorské tóny Gershwinovy Rapsodie v modrém. A Woody Allen mezitím tvoří svoji vlastní městskou rapsodii v černobílém. Isaac v jedné slavné scéně podává výčet věcí, kvůli kterým stojí za to žít. „Groucho Marx… druhá věta Jupiterské symfonie… švédské filmy… Citová výchova od Flauberta… Marlon Brando… a ta úžasná jablka a hrušky od Cézanna…“ A já bych k nim směle připojil i Allenovu filmovou tvorbu, Manhattan pak možná ze všeho nejvíc.

Allenovsky skvěle povedený snímek. Woody Allen a jeho další z řady z filmů, ve kterém se věnuje New Yorku, ženám a vztahům. Ačkoli jeho témata se opakují, jeho neskutečná vášeň pro dané věci je stále okouzlující. Na vztahový kolotoč, v němž je zastoupena krásná a mladá dívka, sebevědomá a inteligentní žena i rozhodná a silná vdaná paní, je potěšení se dívat. Každá z nich představuje něco jiného, přesto každá chce být milována. A mezi nimi muži, kteří jsou z nich na rozpacích, zároveň však by udělali cokoli, aby jen byli šťastné. Navíc všechny tyto okamžiky sledovat skrz černobílou kameru, která také zachycuje krásu amerického velkoměsta, má své nezapomenutelné kouzlo. A rovněž uchvacující je uhlazená hudební složka, která podtrhuje působivou atmosféru. Samotné výborné obsazení je už jen taková třenička na dortu.

Woodyho Allena mnoho divákov a filmových kritikov považuje za geniálneho a výnimočného filmára. Vynášajú ho do nebies a nešetria chválospevmi. Ja však k nim nepatrím. Ja som tvorbe tohto krpatého, ušmudlaného, okuliarnatého chlapíka neprišiel na chuť. Mňa to proste strašne nudí. Občas sa pokúsim si naňho urobiť náladu a pozrieť si niektorý z jeho snímkov, a tajne dúfam, že sa môj názor na ne zmení. Že v tom objavím tú genialitu a výnimočnosť, o ktorej sa toľko popísalo. Tentokrát ma Woody Allen zaviedol do new yorkského samosprávneho obvodu "Manhattan". Čumel som na to, sústredil sa, pozorne vnímal a nič. Zase nič, len kecy, tliachanie a nuda. Nie, nejde to. Ja ho neviem pochopiť. Nedokážem sa naladiť na jeho vlnu, nezdieľam jeho humor ani svetonázor. Woody Allen fakt nie je pre mňa. **

stejně jako další Woodyho film se i Manhattan motá kolem sexu a vztahů a jeho jádro tkví ve výborných dialozích, nicméně tentokrát sem měl pocit že je v to značný kus pozéřiny a ne všechny ty dlouhé a prázdné dialogy o umění a umělcích mi sedly. Je sice pravděpodobné že to celé byl Allenův záměr, nicméně pro mě to znamená jen to, že bych si Manhattan na rozdíl od jiných Woodyho starších kousků nejspíš už znova nepustil...70%

Většina filmu je moc dobrá... ale mám i oblíbenější Allenovky. Jenže úvod mi promlouvá do duše tak mocně, jako by jí rovnou píchnul injekci kinofilských steroidů... a zbytek už se tak nějak sveze. A že v něm je co rozebírat a komentovat (obzvlášť v jedenadvacátém století)... aleGershwina, sametujícího přesWillisovyobrázky, imponující mému fetiši na vertikální, kosmopolitní města, to těžko překoná.