Dítě z Maconu (1993)

Tak je mi líto, po očekávání silného dramatického zážitku přišlo i trápení s rozpaky. Nakolik jsem zde vnímal výraznou propracovanost ohledně gradování děje, výtvarné a hudební stránky a celkově precizní scénické stylizaci a nakolik mě starší filmy Petera Greenawaya svou originalitou a stylem většinou hodně baví, uDítěte z Maconujsem nejednou trpěl, aby se mi „za odměnu“ navrch dostalo ještě většího zhnusení. Naštěstí se objevily i pasáže a nápady, kdy jsem byl v lecčem fascinován, svou výstavbou se zvláštním protržením hranic mezi předváděnou hrou a realitou na mě zapůsobil a také jsem zde v některých prvcích průběžně vnímal zajímavou výpověď (třeba u opakovaně tleskajícího publika totálním šílenostem a absurditám). Zároveň mi ale onen silně teatrální styl ve výstředním podání místy nesedl a zacházel za hranici vkusu podobně jako zdejší perverzně krvavé orgie. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že navzdory podložení filmu jistou myšlenkou ohledně posedlosti publika směrem k nevídaným senzacím i jisté ukázce krutosti dávných temných dob je zde stopáž neúměrně natahovaná, a že režisér ten film točí zčásti proto, že se v takové přehlídce zvrhlostí do jisté míry rovněž vyžívá a touží šokovat. Těžce se mi to hodnotí... Nakolik ale uznávám formální provedení a jak ten otřesně trpký zážitek z provádění jednoho trestu smrti nevymažu z paměti (a Greenaway ve mně vyvolal přesně, co chtěl, ač po většinu času ten ošklivý proces vidíme jen skrze stínohru, krev a hlavně ho slyšíme), přikláním se k slabší 3. hvězdičce. Skrze silné klady i jistou údernost nedokážuDítě z Maconuodsoudit, ačkoliv by se mi na první dobrou, čistě pocitově, vlastně chtělo.[55%]

Ve filmu jako by se naplno projevilo Greenawayovo životní krédo: “Jestliže chcete vyprávět příběhy, staňte se spisovatelem, ne filmařem.“ A kromě spisovatele též výtvarníkem, patřilo by se v jeho případě doplnit. Před očima nám totiž doslova ožívají barvou saturované obrazy, vjemově přeplněné obdobně jako oltáře barokních kostelů. Nazřídka se schránami k uctívání relikvií – tu část prstu, tam jazyk, onde zase lebka, podobně jako v případě krutého konce dítěte z Maconu. Vhodnou legendou opředený „zázrak“ se stává pro každého (církev nevyjímaje) vítaným zdrojem k získání moci, peněz a vlivu. Dojde i na Greenawayovu obsesi čísly – v drsné scéně, která je pozoruhodným způsobem zároveň divadelní i reálná, a tak v reálných kulisách na divadelních prknech, které znamenají svět, se odehrává věčné představení, jehož jsme zároveň diváci i hlavní protagonisté.

Tak já jsem původně nechápal tady to místní znechucené zděšení z tohohle filmu, jelikož tři čtvrtiny tohohle filmu jsou sice zvrácené, ale tak přece jenom je to Greenaway a kdo jeho filmy zná, tak přece jenom musí tušit, že ho nečeká nic normálního jak po filmařské, tak i příběhově stránce. Ale znechucení v poslední čtvrtině naprosto chápu, tam to je řádně hnusné - SPOILERY už jenom trest ušukání k smrti je humus (a Greenawaye cením za to, že pochopil, že diváka spíš poznamená to, když nic neuvidí a pouze to uslyší, než aby tu bylo vidět detailně znásilňování) a nebo taky jak tam oplakávají to mrtvé zázračné dítě a místo řádného pohřbu si ho místní rozeberou na kousky. Doslova. KONEC SPOILERŮ. Co se ale znechucování diváka týče, rozhodně to není samoúčelné, Greenaway se tímhle snaží poukazovat na krutost 17.století (myslím, že je to už novověk) a daří se mu to víc než dobře, co si tu čtu komentáře. Zvolil i dokonce zajímavý styl, který vlastně míchá film s divadelní hrou, která se i párkrát dost zvrtne a přestává být jenom hrou. Teoreticky nevíme, v jakém roce se film odehrává, když je to vlastně celé "jenom" divadelní hra. I přes to všechno mě Dítě z Maconu, i když má zajímavý příběh a podané je to taky zajímavě, nezaujalo na tolik, aniž bych to viděl na víc než průměr. Problém taky vidím v tom, že dvě hodiny jsou tady opět podle mě až moc. Takže dávám celkem slušné 3*, ale upřímně, tohle už vůbec není film pro každého a pro start s tvorbou Greenawaye bych radši doporučil Rembrandtovu Noční hlídku, Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec nebo Umělcovu smlouvu nebo snad i Topení po číslech, to jsou asi nejnormálnější filmy, co kdy Greenaway natočil. 3*

Za velkolepými a honosnými kulisami, opulentně vyhlížejícími hostinami a bohatstvím okázale dávaným najevo bezpočtem drahých oděvů a paruk nám tvůrci postupně odkrývají odpudivý a bizarní příběh, který je prezentován coby divadelní představení. Film je prodchnutý notnou dávkou brutality, která je divákovi předkládána bez jakýchkoli příkras a dosti explicitním způsobem. Každý potenciální divák by si měl proto dobře rozmyslet, zda film chce vidět či ne, protože toto dílo ve vás bezpochyby zanechá stopy.

GREENAWAYOVSKÉ INICIALIZAČNÍ MYSTERIUM? Hned na začátku se nejspíš zeptáme: kde to jsme? V císařském Římě, gotickém chrámu barokní Evropy, u betlémských oslíků a volečků, v Lamartinově panteistickém Mâconu, na jiné planetě? Jsme v jakémsi "theatrum mundi minoris", v němž je svět a život pojímán jako divadelní hra, v barokní operetce s "prodejnými" rolemi (čím zápornější tím dražší), v níž některé překročí své meze (danými bohy) a jsou potrestány smrti (dcera matky dítěte, syn biskupův, kráva kardinál a samotné dítě). Občas se zde vynoří nějaká příběhová linka, vzápětí se však opět ponoří do fantasmatů Lacanovského "reálna" (viz Lacanův prostor daný souřadnicemi ISR - imaginárno, symbolično, reálno). Mysterium dítěte - stále se opakující - končí v jeho bezbřehé fetišizaci... Pozn 1: Greenaway chtěl některé scény natočit v kolínské katedrále. Když však, již v období příprav, dávaly v německé televizi The Cook, the Thief, His Wife & Her Lover, vydal arcibiskup okamžitě "inderdikt". Tyto scény se pak natáčely v "Oude Kerk" v Amsterdamu. Pozn. 2: Posedlost barokní hudbou a její minimalistickou modifikací sdílím rovněž. Zda hudbu k tomu to filmu složil Greenawayův dvorní skladatel Michael Nyman, nebo je poskládaná z děl barokních autorů (Purcell, Monteverdi, ...) těžko říct. Pozn. 3: Brzy budou Velikonoce, na Greenawayovi pašije ale nejspíš nepůjdu.