Topení po číslech (1988)

Čiernohumorná erotická komédia, ktorá sa zameriava na sexuálne dusno, je chytľavá, príťažlivá, je určite jedným z predobrazov dnešných umeleckých bizárov a ponúka akýsi neutrálny svet, kde neviete kde sa nachádzate a v akej dobe žijete. Režisér vedel, z čoho vykresať erekciu ( a pritom mu na to netrebalo veľa ) a ako podať bitku mužských a ženských chromozómov.

V komentářích se dočítám, že jde o "intelektuální hříčku", což bezesporu je. Já bych dokonce použil slovohraa je k tomu tak potřeba přistupovat - sám jsem si teprve někde na přelomu sedmé a osmé desítky uvědomil, že ta čísla se ve filmu objevují za sebou vzestupně, takže jsem si jejich "lov" užil až v poslední třetině filmu. Teď abych na to koukl znovu... a asi bych neprohloupil, protože ten film je přeplněn obrazy, detaily a symboly, které je jistě možno zachytávat. Je to teprve můj druhý Greenawayův film, a to ze stejného období, takže styčných bodů jeho tvorby vidím vícero: inspirace obrazy starých mistrů, opulentní dekadence prostřených stolů, lascivní smyslnost, specifický humor a střet inteligentních, leč amorálních postav s těmi poněkud zmatenými. Nutno též vypíchnout celkovou grandiozní a úžasnou estetiku filmových obrazů, se kterými Greenaway pracuje... to je - včetně stylu narace - naprosto nepopiratelný předchůdce Wese Andersona, ale řekl bych o špetku absurdnější, o špetku surreálnější. Ne každý obraz a filmové políčko je tu tak vypiplané jak u Andersona, ale pokud už je, tak je, troufám si říct, vypiplanější,čistší, než u Andersona. Velice zábavná a tragická je pak role Theodéna zamlada, vztahově a sexuálně neukojeného, nicméně hravého. Parodií na kriket, ten prapodivný sport, je mnoho, zde si však koroner Madgett nezadá s vymýšlením potrhlého a svévolnéhoCalvinballu.

Drowning by numbers nám ukazuje život jako sofistikovanou hru, jejímž pravidlům podléhá vše živé i neživé; cokoliv, s čím hrozí interakce. Ve svébytném univerzu rámovaném předem stanovenými pravidly, a tedy kde není prostor pro individuální rozhodnutí, emoce, osobní potřeby či relativizující skutečnosti. V univerzu hracího plánu, kde jsou lidé, zvířata i neživé objekty postavené na úroveň herních komponent se stejnou pravděpodobnostní hodnotou. Obsedantní režijní formalismus, hra s čísly, s tuto agendu plně respektují: žádný objekt se nedostane mimo scénáristický rámec, žádná postava na hranu svobodné vůle. Hází se stostěnkou, padni komu padni. Všechno má přiřazené číslo: mrtvé včely, zanedlouho mrtvé podzimní listí, běžci. Zanedlouho mrtvé všechno. Všechno musí z kola ven. Trochu mi to připomíná logiku snu, kde každá postava má účel a o svém jednání nepochybuje. Existuje pouze přítomný okamžik. __Zároveň ale i univerzu, které zúčastněným umožňuje vzdát se zodpovědnosti za své činy, jakkoli zvrácené, cynické, egoistické jsou. Rámec pravidel totiž obhájí vše, co umožní. A já tuhle metodu vypořádání se se životem respektuju. Kdo by si nechtěl na malou chvíli odpočinout od vlastního svědomí a permanentně přítomného pocitu viny ve světě, kde jedna plus jedna rovná se dva, kde má vše předem danou roli? Život je komplikovaná, vyčerpávající zrůda a po možnosti na moment ji odevzdat do rukou matematiky a rulebooku toužíme všichni. A vítěz? Když si teď zpětně vzpomenu na Smuta a jeho finální hru, ve které je hráč zároveň vítěz i poražený, jedná se o docela jiný typ hry. Hra, která demonstruje největší faul od života, a totiž ambivalenci, která ve hrách s jasně artikulovanými pravidly své místo nemá. Dodatek: ve filmu lze samozřejmě nacházet celou řadu dalších témat: přírodních cyklů, společenského darwinismu, feminismu, faktické, nepatetické povahy smrti, diktátu chtíče, sexuální emancipace nebo genderově podmíněného predátorství. Nechme ale protentokrát woke témata taky maličko odpočinout.

Greenaway je jedním z nejpodivnějších a zároveň nejčarovnějších filmařů, s jejichž tvorbou jsem měl dosud možnost se v kinematografii setkat. Topení po číslech se vymyká z koridoru běžné nezávislé tvorby hned v několika ohledech. Greenaway, samozvaný znovu-zakladatel filmového umění, jež dle něj bylo do té doby pouze ilustrací textu, je význačným tvůrcem nejen pro dokonalou imaginaci a schopnost využití barevné škály a intertextových narážek (číselné rámování, symbolika trojky). Pro mě osobně je jeho předností zejména práce s prostorem (z režiséra je cítit osoba náruživého kreslíře), jeho hloubkou a jednotlivými rovinami, které překypují odkazy jak fyzickými, tak abstraktními. Topení po číslech přitom nesklouzává k samoúčelné hře na umění, ba naopak je to nesmírně zábavné a neustále jiskřivé dílo, v němž se divák orientuje zdánlivě s lehkostí, avšak se závěrečným OBRAZEM 100 vyvstává otázka: Co to sakra bylo? Portrét intrik či metafyzická úvaha o rizikovosti obezity? Nevím...

Vizuálně dokonalý film z dílny příslušníka světové režisérské smetánky. Kdysi jsem Topení po číslech viděl ve filmovém klubu, později několikrát na monitoru počítače, naposledy dnes. O čem to je? Libido a pud smrti (též destrukční pud; někteří psychoanalytikové razili název destrudo, ale neujal se; více se používá protiklad Eros – Thanatos) hrají hru na hřišti obsese. Nutkavé prvky jsou zde zastoupené opravdu hojně. Děvče počítá hvězdy na obloze, chlapec listy na stromě, chlupy psovi a hlavně zvířecí mrtvolky přejeté automobily. Film začíná erotickým výjevem, ale záhy se stane patrným, že pud smrti má v tomto případě silnější pozici. Čtyři vraždy utopením se jeví být něčím iracionálním, ale nevědomí pro takové konání může mít vážné důvody, které by před soudem vědomí neobstály. Ve filmu je ostatně uslyšíme. Procesy, které v lidské psýché mohou probíhat jako nevědomé fantazie, jsou tu zvnějšněné v plné symbolické parádě, jako je třeba lov smrtihlavů a spousta dalších náznaků, zvláště v bizarních v hrách, ale i jinde, např. rubáš, hrobník nebo leklé ryby. Zkrátka naprostá filmová lahůdka.