Prosperovy knihy (1991)

Prosperovy knihyjsou greenawayovskou filmovou adaptací Shakespearovy hry, tedy jsou naplněny až přetékajícími klasicistně barokizujícími kompozicemi obrazů pod taktovkou kameramana Sachy Viernyho. Černý humor je již v ShakespearověBouřiobsažen (sama hra je zábavná, sarkastická, ba satirická, ale Gonzalo není tam ani zde Prosperovým dvořanem).Prosperovy knihyjsou osobitějším uchopením předlohy, spojují divadlo s malířstvím, tancem, operou a literaturou a se zaujetím doby Shakespeara hermetismem, alchymií a magií. Jistým paradoxem je, že Greenaway vždy považoval za hlavní filmovou složku obraz, ale zde všemu vládne Slovo, tj. obrazy (ať sebevíce estetizované) jsou jen doplňkem, doprovodem, pomocným komentářem, kdežto Slovo je základem magičnosti. Slovo vyřčené (a zaznamenané) je zde vyloženě stvořitelskou mocností. Vše, celý děj se odehrává jakoby na jednom jediném místě, stačí se jen otáčet dokola a pozorovat proměnu Slova ve hmotu, energii a život. Samotný obraz zejména manifestuje moc Slova jakožto stvořitelského principu. Průvodcem té greenawayovské imaginace je Prospero (John Gielgud), bratrem sesazený vládce Milána ve svém ostrovním vyhnanství. Z dalších rolí: tančící "zrůda" Kalibán (Michael Clark), lidi a muže poznávající Prosperova dcerka Miranda (Isabelle Pasco), dědic neapolského trůnu Ferdinand (Mark Rylance), jeho zoufající otec a neapolský vládce Alonso (Michel Blanc), vždy čestný neapolský dvořan Gonzalo (Erland Josephson), Prosperův bratr a uzurpátor Antonio (Tom Bell), Alonsův bratr v pokušení ďábla Sebastian (Kenneth Cranham) či Prosperův nadpřirozený služebník Ariel (tedy akrobaté Paul Russell, James Thierrée a Emil Wolk a zpěváček Orpheo).Prosperovy knihyjsou osobitou adaptací divadelní Shakespearovy hry, v níž dominuje Greenawayův estetický rukopis.

Peter Greenaway je magický obrazotvůrce, který mě tentokrát velmi originálně, pomocí barevné koláže scén evokujících živé malby, starých písemností, kreseb a výjevů klasického „shakespearovského“ divadla přenesl ve velkém stylu kamsi do doby dávné renesance... a mně se tam na dvě hodiny ve společnosti majestnátného hereckého projevu Johna Gielguda i nečekaně zalíbilo. Moje menší okouzlení artovým filmem tentokrát častěji vycházelo z vnitřního pocitu fascinace, než z přínosu v podobě sdělení hlubších myšlenek, které bych dokázal jasněji popsat. Nicméně ač jsem tedy zProsperových knihoproti některým předchozím režisérovým filmům (Architektovo břichočiKuchař, zloděj...atd.) již cítil značnou převahu formy nad obsahem, ve finále mi to až na pár pocitově roztahanějších pasáží ani příliš nevadilo, protože forma dokonale podporovala navození atmosféru umění starší doby (a současně zobrazování oné starší doby v umění), kouzelně se snoubila s obsahem sbírky knih titulní postavy, často mi svou nápaditostí (včetně muzikálové části ve druhé polovině) vystačila ve zmíněném propojení s výtvarným uměním a divadlem k podmanivému a nezaměnitelnému žážitku a rozehrané útržky z královského dvora přeci jen v těch stylizovaných dialozích k něčemu silnějšímu dospěly.[80%]

Utkal si z tej látky rovnako krásny sen ako Prospero, ako Shakespeare... a postavy i filmový svet si odel do barokových šiat mágovej mysle. Nie, tento film nie je mätúci. Je prostý. Na jednej úrovni je ostrov v podstate len alegorickým stvárnením Prosperovej mysle - mysle učenca, ktorému z hlavy tryskajú najrôznejšie obrazy, mysle mága, ktorý ovláda každú čiastočku reality, a to až do tej miery, že aj ostatné postavy hovoria sčasti jeho rečou. Všetky tie obrazy a vízie sú tu obrazmi Prosperovými a istá ich nesúdržnosť je tu vlastne akýmsi stvárnením "prúdu vedomia". Na druhej úrovni je samotný film manifestáciou Shakespearovej barokovej vízie o réžii a divadle. Vízie tvorcu, autora, ktorý tká svet zo svojich prekrásnych snov. Tak ako Búrku môžeme vnímať ako akúsi Shakespearovu osobnú rozlúčku s divadlom a Prospera ako režiséra, tak sa aj tu skrz Prospera zjavuje Greenaway so svojou láskou k baroku, so svojim svojským, postmoderným prístupom k histórii a k rozprávaniu, so svojim ironickým, až absurdným humorom, so svojimi víziami, ktorými pretvára realitu na svoj obraz. Nuž a v odkaze na Shakespeara a jeho Búrku sa môžeme opýtať: Kde sa to hodí viac, než práve tu? Greenaway sa tu akoby prepojil so Shakespearovým duchom a vytvoril absolútnu adaptáciu. Vlastne, keby Shakespeare žil, inscenoval by podľa mňa Búrku pre film práve takto. Toto nie je len prostá aktualizácia, či postmoderná hra, toto je totálne súznenie. Vskutku prekrásny nový svet.

Nikdy nepochopím jak můžou mít tyhle pseudo umělecký sračky tak vysoký hodnocení.. Každá scéna pindík, prsa a samý chcanky - pochcaná kniha, pochcanej děda, pochcanej bazén. Z téhle bouře se leda tak Shakespear bouří v hrobě. Stejně jak jsou zločiny proti lidskosti, tak by měli zavést zločiny proti umění!

Na Greenawaye jsem jednou už narazil, když jsem se díval na Vizije Evrope, tak tam měl jeden segment. Díky tomu mě nakonec ani nepřekvapilo, že tady není scéna bez nahého člověka. Z celého filmu mám pocit, že Greenaway chtěl udělat vizuální podívanou (děj tady fakt skoro nehraje roli), a ono se mu to někdy skutečně daří, ale bohužel pouze jenom někdy. On ten film totiž strašně trpí tím, že se utápí v Greenewayově zálibě, které já moc nerozumím. Krásný obraz pro mě nevytvoří, když bude malej kluk chcát do rybníku nebo když tam bude pochodovat několik nahejch mužů. Mě to tam celé přišlo úplně zbytečné, díky čemuž celý ten film strašně trpí. Trpí i délkou, dvě hodiny jsou prostě moc a nudil jsem se. Jo, něco zajímavého tam je, ale toho zajímavého je málo. 2*