Tvář pod maskou (1970)

Film s poetikou 70-tych rokov, ktorý sa nelineárnym príbehom snaží sprostredkovať azda pocit vytrhnutosti a osamelosti alebo analyzovať veci ktoré sa skrývajú v duši, ale tvár ich prezradí. Výrobca posmrtných masiek Pepek v podaní skvelého Josefa Kemra žije s bývalou krasojazdkyňou Simou a jej koňom v bytovke vedľa strojovne výťahu. Akoby ich protipólom je mladý pár elektrikár Lojza a Marie. Je to práve Lojza, ktorý niečo skrýva a prezradeniu zabráni len tragický koniec. 75%

Přiznám se zcela bez okolků, z filmu jsem moc moudrý nebyl, a to jsem myslím velký fanda podobenství, lyriky i poetiky 60 let československého filmu. Ale zkrátka v některých případech mě ta umělecká filmařina moc neoslovuje. A upřímně, je mi líto těch studentů, kteří mají jako povinnost do škol sledovat i taková díla, protože ne vždy se vše úplně povede. Ačkoliv je sakra dobrý výběr herců, zaručující prakticky vždy excelentní filmový zážitek, jsou přesně bijáky, které úplně známé nejsou, jako je např.tento, které je zkrátka lepší nechat odpočívat i nadále ve filmovém archivu.

Hloubavý snímek, tančící mezi reálností, podobenstvím, absurditou, komedií a dramatem, klade existenciální otázky, které zmnohonásobují jeho výkladovost. Stejně tak mnohovrstevné jsou i hlavní postavy. Umělecký sádrař/fotograf Pepek (Josef Kemr) je nadšený obdivovatel života, život se snaží uchovat i po smrti, jako sádrový odlitek tváře. Jeho přítelkyně Sima, zpěvačka a artistka (Luba Skořepová), na jedné straně protřele zmoudřelá životem, ale se stářím a usazením se přichází i letargie. Její kůň Pepek (pan Kůň), symbol nespoutanosti a hrdosti, avšak pokorně žijící na balkoně. Lojza (Ladislav Mrkvička), mladý elektrikář s klukovským zápalem pro všechno, což může být zhoubné. Jeho přítelkyně Marie (Lenka Termerová) je sama o sobě pochybující, ale moudře na sobě pracující. Zdá se, že jedině Pepek – sádrař neprochází takovými změnami, bere život takový jaký je. Ale co smrt v těsné blízkosti? Režisér Rangel Valčanov stvořil film, ze kterého je cítit jistá netypičnost pro české luhy a háje, a i když je podbarvena právě oním zasazením do této krajiny, hereckým projevům či dějové lince to paradoxně vůbec neublížilo, naopak.

Poetický "nedějový" film, poskládaný z řady různých situací a dialogů, se symbolikou připomínající místy atmosféru Spalovače mtvol. Scény z minulosti, které popisují kočování potulného fotografa a zraněné artistky, svým provedením (rozostřená kamera, zrychlený pohyb) připomínají záběry z éry němého filmu, zatímco současnost (v níž se odhrává složitý milostný vztah mezi Marií a Lojzou) evokuje hudba big-bendu. Některé záběry mají až panoptikální atmosféru (letící šátek ve tmě, rentgenové snímky lebky) a svým experimentátorstvím kontrastují s volnějšími pasážemi, v nichž je prostor pro již usedlého svérázně filozofujícího (a neustále nasávajícího) "umělce" Pepka, kterého ztvárnil Josef Kemr, ale rovněž jeho partnerky Simy (Ljuba Skořepová), která se vyrovnává se svým životem současným i minulým ("proč se lidi musí stát nejdřív smutnými, dospělými, a pak teprv můžou umřít?"). Film se celkově dost vymyká filmům natáčených u nás v té době.

Zvláštní film o něčem, co se mi nějak nepodařilo uchopit. Pořád tam něco běželo, občas se tam říkaly velké věci vlastně to nějak nebylo ničím. Svojí poetiku ten černobílý formát měl a postavy i herci vlastně hráli a žili ale nějak jsem to nedovedl vstřebat. Kemr zde byl opravdový.