Půlnoční kovboj (1969)

Půlnoční kovboj Joe Buck, dojemný ve své naivitě a bezprostřednosti, sice v labyrintu světa nehledá ráj srdce, ale snadnou a (nad mytí nádobí) zábavnou obživu, ale vor, na kterém se ve svém cowboyském kostýmu ocitá, ho dopraví na jeho samý práh. V ten okamžik, kdy se může začít psát nová hagiografie, s ním divák již poznal, že moderní svět je bludištěm osamělých, nerozumějících si dětinů, kteří si snovají svá křehká hnízda z návyků a měkce si je vystlávají lží. Že je to místo nemilosrdné, nesoucitné, v němž si lidé nepomáhají, narcistně se zhlížejí v zrcadlech svého devastovaného životního prostředí a upřímný je jen podvod. Že se při nekonečném propadání člověk snadno zpronevěří naprosto všemu – jen aby se pokusil zachytit či na to jen pomyslit. A ještě mnohé jiné pravdy, věcné, nealegorické, bezprostřední. Schlesinger jako podivný Komenský komponuje svůj příběh i staví model světa jako velkou syntézu, v níž se lidská duše rozechvívá pod doteky nečekaně cizího, a nepřehlednost tohoto proplétání výstižně přibližuje frenetickým střihem, účinným zvláště při expozicích traumat, které prokazují propastnou hrůzu odloučeného dětství i neobyvatelnost venkova, tedy faleš možných ideálů (protipólů velkoměsta). Divák chce někdy odhlédnout, a v některých okamžicích dokonce musí, přesto se vlny trapnosti a ošklivosti nepřestanou vracet – a i tu jeho vlastní bárku ohrožovat. Jako se Joe odráží v kalužích, loužičkách, brýlích, výlohách, hladinách a ve všech tvářích, které potká, zrcadlí ho totiž také každý svědek v ztichlém hledišti, každý, kdo něco z těch zaznamenaných gest pozná a – kdo se v nich pozná...

Keď v lete roku 1965 spisovateľ James Leo Herlihy napísal román "Polnočný kovboj" (Midnight Cowboy), ponúkol ho všetkým významným filmovým štúdiam, ale nepochodil ani v jednom. Až v októbri roku 1966 zakúpil autorské práva naň United Artist. Tri roky potom oslovili anglického režiséra Johna Schlesingera, aby túto literárnu predlohu sfilmoval. Ten do hlavných úloh obsadil Jona Voighta a Dustina Hoffmana, a natočil kontroverznú špinavú drámu o zvláštnom priateľstve dvoch zvláštnych mužov, ktorá sa stala súčasťou zlatého fondu americkej kinematografie. Tento titul, ktorý otvoril hneď niekoľko tabuizovaných tém, bol v roku 1970 ocenený viacerými prestížnymi cenami, vrátane Oscara za najlepší film, réžiu a scenár. ****

Dokáže byť film, ktorý bol v čase svojho vzniku označený prístupnosťou „X“ (len pre dospelých kvôli explicitnému obsahu), citlivou a hlbokou štúdiou ľudskej osamelosti? Polnočný kovboj z roku 1969 nie je len ďalším filmom z éry Nového Hollywoodu; je to surový, vizuálne odvážny a emocionálne zdrvujúci portrét dvoch stratených duší, ktoré hľadajú kúsok tepla v mrazivom betónovom labyrinte New Yorku. Prvý odsek nás hádže priamo do reality: zabudnite na nablýskané limuzíny a broadwayské svetlá. Tento film je o špine pod nechtami, o hlade a o priateľstve, ktoré vzniká tam, kde by ho nikto nečakal. Moja téza je jasná: Zatiaľ čo navonok sa film predáva ako príbeh o naivnom gigolovi, v skutočnosti ide o jednu z najsmutnejších a najkrajších milostných piesní o platonickom priateľstve, aké kedy strieborné plátno ponúklo.

Jak už to většinou bývá, oscarové snímky nejsou pro mě. Začátek byl celkem slibný, následně se však příběh pořádně nikam neposouval, až mě to po hodině úplně přestalo bavit a musel jsem to přetočit na konec. Filmu určitě také škodily ty divné představy a sny hlavního hrdiny, které mi nedávaly žádný smysl. Bohužel většinou Oscara získávají nudné filmy.

Město, které pomůže vystřízlivět z naivity, město, v jehož jedinečných postavičkách se ztratí i texaský kovboj, který přijíždí dělat gigola, je na to přeci ideální, říkali v rádiu. Témat je tam však podstatně více, základem ale je znovunalezení smyslu života, vše ostatní s tím souvisí, včetně Schlesingerova "dopisu New Yorku", protože ten je tím očistcem, kterým si musí Joe projít. Realistické pasáže doplňují až hypnotické retrospektivy z Joeova života, všechny úderně sestříhané, čímž z děje vybočují, ale neruší. Vše je dokonale vyváženo, John Schlesinger si v klidu přidá ještě něco navíc, aby představil další část života New Yorku, party pro zvané. Jon Voight je pravděpodobně přesný, ale tam, kde je Ratso Dustina Hoffmana, tam si bere hlavní slovo. Jeho fantastický výkon postavu ještě povyšuje, též by zasloužil nějakou tu retrospektivu, ale rozumím, o něm to tolik není, on je tím nejzásadnějším posunem.