Tři přání (1958)

Tento film je zajímavým úkazem především díky tomu, čím se odlišuje od filmů své doby. Smlsnou si na něm především filmozpytci, které zajímá kontext-filmová historie. Ovšem i jako prostodiváka vás brnkne do očí třeba obsazení manželského páru...Rade Markovičvypadá jako jugoslávský Marcello Mastroianni a nádhernáTatjana Beljakova, by si nezadala s žádnou z hollywoodských hvězd. Svým postavám dodali temperament, kterého bylo v českých filmech šedesátých let, jako šafránu. Sluší se dodat, že oba byli skvěle nadabovaní. Ve vedlejších rolích se objevilo také mnoho českých hereckých hvězd, což Třem přáním dodávalo společně s vynikající kamerou a hudbou, punc "světovosti". Takže volbu sáhnout mimo český rybníček chválím. Ovšem je možné, že kdyby šlo o klasickou socialistickou ušmudlanou komedii sJiřinou Švorcovoua nějakým podobně angažovaným hercem, možná by prošla cenzorským sítem bez povšimnutí. Protože kritika soc-poměrů nebyla zase tak ostrá, resp. pointa nebyla jednoznačná. Je to jakýsi crossover pořekadel:bez práce nejsou koláčeakdo chce víc, nemá nic. Což je samozřejmě motiv, který by se dal pro soc-agitku náramně využít. Jenže takovou ambici tvůrci neměli. Zprvu vše působilo jako variace na standardní pohádku, ve které hlavní hrdina postupně zjišťuje, že mu nechybí peníze, moc ani majetek, ale soudnost, skromnost a pracovitost. V tomto případě je to přeneseno na Petrovu manželku. Podobně jako ve Werichově O rybáři a jeho ženě, by si mohl Petr postěžovat kouzelnému dědulovi, žemá ženu, kterou pálí dobré bydlo. Navíc se posmívala socialismu...mrcha.Tzn. postava, která měla dostat lekci... jasná zpráva pro soc-diváka. Jenže tady se to celé trochu zamotalo a v závěru tvůrci přihodili pod cenzorův mozkotlík další polínko. Nejenže Petrova žena nebyla za svou prostořekost a rozfrcanost patřičně vytrestána, navíc ani nebylo zřejmé, jestli "nestandardně" nabyté výhody manželům zůstaly. Pointa se totiž posunula zlehce nabyl, lehce pozbyl, úplně jiným směrem. Závěrečné dilema mělo "pouze" prověřit charakter postav. Ovšem ani to pranýřování a moralizování se nakonec nekonalo; divák (a cenzor) byl ponechán v nevědomosti, jak to celé skončí. Jsem dospělec a fantasta, nepotřebuji dopovězené příběhy. Navíc už jsem byl trochu lhostejný, protože cca od  poloviny filmu, jsem se občas nudil; bylo zřejmé, že ať už to skončí jakkoliv, bude to fádní. V tom mě tvůrci trochu převezli...to uznávám a dávám jim za to kredit v podobě3 a půl*.

Príbeh o troch prianiach, ktoré sa zázračne splnia niekomu, kto nezištne vykonal dobrý skutok, je vďačným námetom v rozprávkach po celom svete. Túto ideu použilo aj filmárske duo Ján Kadár a Elmar Klos, keď v roku 1958 natočili snímok "Tri priania". Aj keď tam vystupuje nadprirodzená postava kúzelného dedka, čo splní tri želania obyčajnému mužovi z ľudu, nejedná sa o klasickú rozprávku. Je to premyslená satira odohrávajúca sa v časoch tvrdej normalizácie v Československu. Umne maskovaná kritika pomerov v socialistickej spoločnosti. Nechápem ako dostali povolenie od všemocných, nekompromisných, ideologických cenzorov to vôbec natočiť. Veď je to do oči bijúce uťahovanie si z vtedajšieho režimu. ****

Mám rád staré filmy, i ty naivní "kterak chudá dívka k bohatému manželovi přišla", ale tenhle tak naivní nebyl i když nebyl zcela reálný, protože tam řádil pohádkový dědeček. Raději si už v tramvaji nesedne, protože musí plnit pořádně těžké přání někoho, kdo má skvělý charakter, ale ten je zviklán s tím, jak se má čím dál tím lépe a o to vše by mohl přijít.

Začína to vtipnými hádkami malého bezvýznamného podnikového právnika s jeho krásnou a márnivou manželkou a prerastie to do veľkého rozprávkového príbehu. Zase som objavil jeden skvost z dôb dávno minulých, a práve z jedného z najhorších období budovania socializmu. Režisérske a scenáristické duo je svojou tvorbou výnimočné a film sa tak odlišuje od všetkého, čo som z tej doby v čs tvorbe videl. Naviac tá kritika rôznych aj socialistických neduhov dáva filmu veľkú nadčasovosť. ––––Vidíš, vidíš, kolik zla nadělají peníze? Když nejsou. –––– Já už vážně nevěděl. Jsem podvodník, nebo nejsem? –––– Jaký já býval charakter, dokud jsem chodil pěšky.

Satira v 50. letech, byť na konci, byla odvážným počinem. Však taky hlavní hrdinka vykřikuje, že toto není socialismus, který si představovala. A kdy se konečně už budou mít dobře. Samozřejmostí je nekonečná bytová otázka, paradoxně se dneska řeší také. A k tomu pracovní zařazení. Kdo měl známosti, pomalu ani nemusel do práce chodit a ještě ho čekalo povýšení. Fakt je, že zařazení pohádkového dědečka do 20. století v době socialismu je samo o sobě bizarní. Člověku až chybělo vysvětlení, kde se tam tedy vzal a proč. Také nechápu, proč po splnění přání se neustále po zazvonění objevoval. Zvoneček si klidně mohl vzít a zmizet. Jenže on působil dojmem, že chce socialistickou populaci vychovat nejen k rozumným přáním, ale též k práci s nimi. Jako satira to funguje, jako komedie méně, protože hlavní hrdinové - manželé se chovají místy nelogicky a zvláštně. Pořád jsem uvažoval, odkud Rado Markoviče znám. Neznám ani jeho ani Tatjanu Beljakovou, oba cizokrajní herci, kdoví proč. Ovšem on je značně podobný Gérardu Philipovi a to jakože hodně.