Smrt si říká Engelchen (1963)

Snímek Smrt si říká Engelchen představuje v kontextu československé kinematografie nepopiratelně progresivní počin, zejména díky své odvážné a na svou dobu moderní nelineární vyprávěcí formě. Režisérské duo Kádár a Klos mistrně využívá horečnaté retrospektivy zraněného partyzána k tomu, aby rozbilo tradiční šablonu válečného hrdinství a nahradilo ji tíživou psychologickou sondou do svědomí jednotlivce. Tato nejednoznačnost a ochota klást nepříjemné otázky o morální odpovědnosti odboje vůči civilnímu obyvatelstvu dodává filmu hloubku, která i po desetiletích rezonuje mnohem silněji než dobové plakátové agitky.. Na druhou stranu se však nelze ubránit pocitu, že pod touto vizuálně i strukturálně působivou fasádou se skrývá poněkud plošší dějová linka, která místy až příliš okatě těží z tragického étosu partyzánského boje. Scénář občas sklouzává k určité schematičnosti a některé postavy působí spíše jako figurky v šachové partii o vině a trestu než jako živí lidé, což mírně rozmělňuje celkový dopad příběhu. Byť možná záměrně metaforuje hodnotu a postoj individuálního lidského života uprostřed světové války.. Výsledkem je tak dílo, které sice svou formální precizností a syrovým válečným přístupem budí zasloužený respekt, ale v rovině samotného vyprávění zůstává na půli cesty k naprosté špičce žánru..70%

Válka v rovině reálného prožívání a ve vzpomínkách hlavního hrdiny, partyzána Pavla. Jedna z Kačerových stěžejních rolí. Zhostil se jí excelentně. Vedle sarkasmu a útočnosti, kdy se ho ani nesnažíte omlouvat, jak vás štve, ukazuje i stránku citlivého, přemýšlivého člověka. Je charakterově uvěřitelný, autentický. Nehraje si na hrdinu, pochybuje o sobě, srovnává si do latě svědomí, vyrovnává se se ztrátou milované ženy. Pro mě byl dojímavý jeho vztah k matce, vedle níž se rozcitlivěl pouze v situacích hraničních, ukazujících jejich má dáti dal, ale situacích neakcentovaných ani stopáží ani emoční expresivitou. Vztahové motivy trochu pokulhávaly za realistickými obrazy bojů, byly často v náznacích, v kratičkém prostřihu. Dávaly tak divákovi jistotu, že i hlavní hrdina má své emoční potřeby. Kromě Jana Kačera se mi právě proto líbily ženské postavy - Poláková, Holišová, Adamčíková. Výborný Růžek. Film je černobílý, přesto je vizuálně výjimečný. Zvláště kamerou, která snímala i pod velmi netypickými úhly a dokázala se vyhnout zrcadlu i tehdy, když obraz v zrcadle snímala skoro v detailu. Výborný střih. Liškova hudba filmu sedí. Délka filmu je mou jedinou výtkou.

Dobre natočená osobná dráma zraneného partizána Pavla pripútaného na lôžko. Výborní herci. Minulosť je poskladaná z dramatických prestrihov na spomienky z vojny. Mozaika poskladaná zo životov hrdinov, zradcov, dvojitých agentov aj obyčajných obyvateľov Pasiek podporená minimalistickou hudbou Zdenka Lišky.

... Zastřelil bych vlastního bráchu, kdybych věděl, že tím zkrátím tuhle posranou válku... Knižní předlohu tohoto filmu jsem sice nečetl ale dokážu si představit, že to musí být dechberoucí četba. Jsem totiž zastáncem toho, že kniha vždy dokáže vše lépe vystihnout než film. A tenhle film je vskutku vydařenej takže podle toho soudím, že kniha musí být opravdovým čtenářským klenotem. Film Smrt si říká Engelchen líčí příběh partyzánů bojujících proti Němcům. Příběh je vyprávěn retrospektivně a skoro po celou dobu zní bezútěšná až deprimující hudba. Další díky letí filmovýmu kolegovi darkrobyk za tento z jeho dalších filmových tipů.

Tak trochu jiný pohled na partyzány i jejich zážitky a traumata. Partyzáni nám nejsou představeni jako (ne)obyčejní hrdinové, ale především jako lidé. Pili, užívali si s holkama a hlavně si nesli své jizvy na duši. A soudili bez soudu. Také zde vidíme v podstatě autentické záběry osvobození Zlína. Jan Kačer hned ve svém druhém filmu a opět výborný. Knihu jsem nečetl, ale pánové Kadár a Klos vynechali ideologické hrdinství a zveličování a jsem si jistý, že u nich platilo co na papíře to ve filmu...