Spálit mosty (1975)

„Bůh? Co ten s tím má co do činění?“ Film začal dýchat při Moničině orgasmu. Jan Decleir je herecký chameleon, vidím ho už poněkolikáté a pokaždé úplně jiného. Z přilehlé recenze tu jsem si představoval zápletku ještě mnohem plnější ančoviček, ale ve skutečnosti je Decleir pořád od pohledu jemný intelektuál; jen živý, rtuťovitý. Výtečný herec. Není zde oproti Kronice vášně tak vidět, jak je malinký, za to je nemytý. Ve filmu je (opět, jako ve vlámských filmech už poněkolikáté) přízračná pouť / zábava, zde už zasažená punkovými obleky a účesy co nosila Melánie Lepší. Mihne se tu možná viděné Hóří Formana, řekl bych, že toto mohl vidět i Lynch před kalbami v Blue Velvet. S takovými miláčky musí být ženy andělé, pomyslel jsem si, ale ne: jsou úplně stejné, jen o něco skrytější. Zlinkované punkerky. Snímání filmu je chvílemi neskutečně současné a výkony živé, dravé… To je hlavní deviza celku. On prostor „akce“ – ať už fetovací anebo chlastací – to je okno do reality, prolomení se, chvilkové zapomenutí pudu sebezáchovy, překročení řádu. Exces je prostředek k překročení svého osudu. Ale nedá se to donekonečna, vracíme se jak míček k zemi; dluh apeironu nás pak druhý (třetí, čtvrtý) den u snídaně dožene všechny.(28.09.2024)

První ranní cigareta je zapálena téměř současně se zamáčknutím budíku. Neexistují pauzy na kouření, pouze pauzy od kouření, velice poctivě vyplněné lemtáním piva, případně pokašláváním. Mohutný knír nestačí osychat od pěny a to jej ještě večer čeká kbelík nakládaných sleďů. Chtěl jsem se vyhnout nechutnému počeštěnému slovu matesů, ale tady to fakt sedí, úplně jsem viděl Čtvrtníčka, jak je losoval, když pro ně hoši hrabali. Samozřejmě se jedná o chlapy nedodržující etiketu při močení a pedikúře, kterým byste na první dobrou jako ženský idol tipovali tu holku z Wildwechsel, z masa a kostí, krve a mléka, Evu Mattes. Čímž se přemosťuji k celkové filmové příbuznosti s Fassbinderem. Zejména v dlouhé a vskutku geniální hospodské pasáži. Guido Henderickx tomu tu kameru, náladu a porozumění prostě dává. A ty zombie tam, to zase bylo úplně jako z Lynche, když rozjedou In Dreams v Modrém sametu. Několik hodin ze života znavených lidí, kteří mají všechny dny stejné a během každého prostřídají veškeré emoce. Dopolední nepřátelství vystřídá večerní přátelství stvrzené soudržností proti Valonům. Jako se v ústech pod knírem každý den střídá cigareta s lahví piva a v ústech bez kníru vlámština s francouzštinou a rtěnkou, střídají se i pocity spokojenosti s nespokojeností a touhou utéci. Touhou utéci do minulosti, do méně unaveného mládí, kterou mladá žena cítí do chvíle, kdy se neujistí, že jednomu za těch pár rozdaných a druhému za těch pár schytaných ran, ještě stojí. Střídá se i natěšení s nervozitou z nadcházejícího jarmarku. No dobrá, to bude přece jenom trochu ozvláštněný den, ačkoli rok co rok stejný. I příští rok budou hrdinové z Verbrande brug volit místní miss, scházet se ve vraku, snít na záchodcích a především se tak roztomile trousit z hospody domů, pouze tady si možná prohodí role - kdo popadne tyč, kdo se bude motat a kdo kopat do plechovek, ovšem manželčino provinile loajální šourání se měnit nebude. Netflixu patří dík, že vedle Rolanda Verhaverta v rámci belgické sekce a kouzla nechtěného vyhrabal takový film. Až takhle mastný film.(07.02.2024)

Charel a Monique vedou nenaplněný život v maloměstě. Když stará láska a otec dcery dorazí, napětí stoupá. Sledujeme 24 hodin ze života obou zoufalců.....Neurovnané životy v neurovnaném prostředí.(50%)(08.01.2022)